-nemusíš se stresovat, hned jak matka a jackie zmizí tak se vrátíme zpět. Nechci už víc riskovat. Celá moje rodina z Buenos Aires prchá. Nevíš čeho jsou ty dvě schopné.
-a ..co mám s touto informací dělat germáne-protřel si obličej a díval se na mě zmučeným pohledem.
-Ramallo...matka a Jackie sem přiletí přesně za dva týdny a do té doby tady nesmí být nejmenší známka našeho života.
-předpokládám, že violetta se vše dozví až na letišti, že?
-ne...violetta všechno ví. Řekl jsem jí pravdu. Vzala to dobře, když jsem slíbil návrat...je ale jeden problém...-odmlčel jsem se.
-co je to za problém..vy snad chcete v L.A zůstat!?
-ne..ale.. Pochop, jde o to že se vrátíme až ony odletí.
-pořád nechápu...-z hluboka jsem se nadechl a podepřel si čelo.
-já nevím, kdy moje sestra a matka odletí z Buenos Aires-řekl jsem a ramallo vyvalil oči
-nebude to trvat dlouho..pokud vím, tak vaše rodinné sídlo je v Rijece...(nenapadlo nás vzdálenější místo..až na severní pól, ale tam není možný život... tak jak je to se Santou? XD)
-tam to všechno začalo..už nikdy se tam nechci podívat. Nenávidím to místo Ramallo..
-chápu, ale pokud se nepletu, musíme všechno naplánovat..nebo ne?
-mhm..uděláme to následovně. Pronajmeme nákladní letadlo a opravdu velkou dodávku. Stěhování bude probíhat v noci. Zbalíme všechny fotografie a cokoli co by dokazovalo, že tady žijeme. Takže pokud uvidíš něco se jménem někoho z naší rodiny musíme to vzít. Samozdřejmě si každý zbalí všechny osobní předměty. Pokud by se sem vloupaly, nesmí zde být jediná stopa našeho pobytu. Rozumíš? U všech aut se musí sundat SPZ a vzít všechny doklady.
-chápu...pro vaši informaci dveře od garáže jsou vyměněné. Pustíme se do práce?
-všechno zařiď ramallo-řekl jsem a rychle odešel z kabinetu. Když jsem vešel do obývacího pokoje, uviděl jsem violettu s Michaelem hrát karty. Přišel jsem k nim a přemýšlel, jak to violettě říct.
-vio...musíš jít balit už teď ale...cokoli s tvým jménem, fotku nebo všechno co v tomto domě dokazuje tvou existenci musí odletět s námi. Na velikosti nezáleží-violetta vzdechla a ukončil ukončil hru.
-je to vážně tak důležité? Nikdo mi stejně neřekl o co jde.
-je to otázka života a smrti. Doslova..a pokud chceš ještě lepší upřesnění tak by mohlo být..otázka životů a smrti. Ale teď už rychle-violetta nechápavě vzala Michaelovy karty a balila je.
-moc to nechápu..ale dobře. Michaeli, až budeš mít čas, tak se zase potkáme ano?
-samozdřejmě a nezapomeň.. já stejně tě stejně jako angie už nikdy neopustím. Budu cestovat s vámi-řekl a políbil ji na tvář. Violetta se usmála a odešla. Posadil jsem se naproti Michaela.
-přesně jako jsem říkal violettě ano? Kdyby jsi potřeboval nějakou pomoc tak mi zavolej. Samozdřejmě ti napíšu andresu domu v L.A...budeš bydlet s námi-michael se usmál-pokud chceš-dodal jsem po chvíli.
-jasně že chci. Je ten dům ale dost velký?-zeptal se a já se začal smát
-asi dvakrát větší než tento-vstal jsem a stískl mu s úsměvem rameno. Z kabinetu vyšel ramallo.
-ramallo! Informujte olgu, ale jen tu část, kterou nemáte zapomenou rozumíme si?
-spolehněte se-řekl ramallo a šel do kuchyně. Zrovna se minul s angie a já pustil michaela a šel za ní.
-em..angie?-dotkl jsem se jejího ramene a usmál se.
-ano? Vlastně tě hledám..kde jsou všichni?
-víš, proto tě hledám já. E... musíš se jít zbalit. Nevím kdy odletíme ale vše musí být připravené. Cokoli, co by dokazovalo v tomto domě dokazovalo tvou existenci. Jinak by to nešlo. Není jiná možnost...
-chápu...musím balit
-kdyby se něco stalo tak mě zavolej, dobře?
-určitě-chvíli jsme stáli a usmívali se.
-Tak už se konečně polibte-otočili jsme se na Michaela.
-e...
-Jste tak nesmělí!-zasmál se-už musím jít, ale určitě mi zavolejte, rád bych vás poznal...hlavně tebe germusi, naposled mi byly jen 2roky.-zamával a odešel.
-Asi mu zavolám...je simpatický-řekla a usmála se na mě. To mám žárlit nebo o co jí jde.
-vyměnila jsi mě za mladšího?-zeptal jsem se, na což zareagovala širokým úsměvem.
-Ale no prosím...jak bych tě mohla vyměnit, když s tebou nic nemám-zašklebila se a já odfrkl.
-takže dáváš přednost michaelovy?
-ne... michael má věkovou zkupinu violetty. Je pravděpodobnější že s ní bude on, než já s ním.
-Violetta a Michael mají stejnou krev-řekl jsem klidně a angie pokrčila obočí
-odmítal by jsi vztah zrozený z pravé lásky?-ne..ale co jsem měl říct? Kdyby ti dva byli spolu i tak je hloupost to, o čem se spolu bavíme.
-tento rozhovor nemá žádnou podstatu-řekl jsem a snažil se vyhout odpovědi
-to není odpověď...chci slyšet jen ano nebo ne-vypadala vážně
-angie...-řekl jsem zmučeně a ona zdivením nadzvedla obočí
-promiň, ale možnosti máš jen dvě-položil jsem jí dlaně na pas a přiblížil se k ní. Angie se začala smát a odtáhla se-upřesním ti to...máš dvě možnosti, ta první je "ano" a ta druhá je "ne"-protočil jsem oči a zkřížil ruce na hrudi.
-nevím. Kdyby tvoje dcera milovala tvého bratra a co hůř on ji také, povolila by jsi ten vztah?-zarazila se a chvíli přemýšlela.
-povolila bych ho-řekla klidně a mě spadl úsměv
-proč-zeptal jsem se tiše a převážil se na druhou nohu
-nevybíráme si, do koho se zamilujeme a kdo by odepřel takovou drobnost jako je pokrevní příbuzenství-položila mi dlaně na paže a pevně je stískla-ani ty toho nejsi schopný-řekla tiše a pustila mě-už musím balit...a ty by jsi měl jít taky.-usmál jsem se a rychle vešel do ložnice. Všechno musím zbalit. Vytáhl jsem zavazadla a naplnil je oblečením. Potom přišly na řadu osobní věci. Běhal jsem po domě a balil všechno. Fotografie, skleničky, na kterých byly iniciály či jména, atd... Pokoj marii jsem obešel a zbalil fotografie a cokoli, co by se mnou souviselo. Dokončil jsem všechno balení a ještě jednou všechno prošel. Potom jsem zaklepal na pokoj violetty a vešel. Violetta a angie balily a já tiše zavřel dveře.
-můžu vám nabídnout pomoc?-zeptal jsem se a opřel se o stěnu.
-můžeš za mě zbalit ty alba, které jsem si před pár dny vzala z maminčina pokoje-vzal jsem pár alb a dával je do tašky. Z jednoho vypadlo pár fotografií a obzvláště jedna mě fascinovala. Jak jsem ji mohl nepoznat?
-angie? Můžeš stát tam kde jsi a vio..mohla by jsi jít sem?-obě poslechly a já natáhl ruku se starou fotografií angie vedle ní.
-ooo...ty jsi krásnější než kdysi teto!-řekla a angie se usmála
-ale nepřestala být stejně inteligentní a roztomilá jako před tím-řekl jsem klidně a violetta se na mě podívala. Angie se začervenala a pootevřela pusu, jako by chtěla něco říct.
-řekni že nemám pravdu angie je...e...-zarazil jsem se a přemýšlel co vhodného říct
-poslouchám-řekla angie a violetta mě pozorovala.
-mm...nic vhodného k věku posluchačky mě nenapadá. Bohužel...-řekl jsem a angie vykulila oči
-germáne!-vycedila přes zaťaté zuby a vražebně se dívala.
-nemusíte si to tady pantomimou rozdávat, ale pokud chcete tak přece pokoj angie je vedle...no ale táta má větší postel-řekla a angie vytřeštila oči a otevřela pusu. Nadechl jsem se a díval se violettě do očí.
-dobře, už budeš dospělá..chápu to ale..vio nás dva k sobě váže snad jen mm..-podíval jsem se na angie, která protáhla obličej a gestikulovala rukama.
-rodinné pouto?-řekla nakonec a já kývl
-n..no ano, ano..rodinné pouto-odsouhlasil jsem a violetta s úsměvem zapla poslední tašku.
-Buď jste oba slepí a nebo mi lžete-zasmála se a nahnala mě do slepé uličky
-OBĚD!-moje milovaná hospodyně mi zachránila krk. Všichni tři jsme sešli ke stolu a olga nám dala oběd. Napadla mě ještě jedna věc. Po obědě jsem vešel do prázdné kanceláře a vytáhl telefon.
-ano? U telefonu Jacob Weer
-mám problém Jacobe..velký problém (...) co s tím půjde udělat?
-hned jak opustíte město tak naše jednotky obsadí dům. Počkáme si na ně.
-děkuji moc. Zavolám vám a předám vám klíče.
-je to vážný případ..mějte se
-nápodobně..-ukončil jsem hovor a oddechl si. Do kabinetu vešla angie. Stála u dveří a zaraženě se na mě dívala.
-děje se něco?-zeptala se a já přišel k ní.
-ne..nic se neděje. Jsem jen trochu vystresovaný, ale to se spraví-řekl jsem a angie se usmála.
-aha..chtěla jsem se tě zeptat...dnes mě trochu bolela hlava a nevím, cítím se zvláštně. Mohla bych antonia pozvat sem a promluvit si s ním tady?
-ano...zavolej mu a všechno mu vysvětlíme... bude to nejlepší pro všechny.-dveře se otevřely a my oba se otočili. Ve dveřích byla violetta, která vešla.
-chtěla jsem jen říct že půjdu do parku s přáteli dobře?
-em..vio mám hrozný strach..ale dobře běž a vrať se brzy.-dcera mě objala a odešla.
-angie, zavolej antoniovy a pošli mi sem ramalla prosím
-to první splnit můžu...ale ramalla vám nepošlu.
-a proč ne?-zeptal jsem se.
-jak to říct...šel se s olgou projít-jasně..
-aha...tak nevadí. Ale přijď za mnou, pokud nemáš nic lepšího na práci-usmála se a vytáhla z kapsy telefon.
-Lepší práci nemám-řekla klidně a vyšla. Po pár minutách jsem vyšel z kabinetu a potkal se s angie.
-antonio do chvilky příjde.-řekla a já se usmál.
-dobře...-angie se usmála a potom ji něco napadlo
-zahrajeme se karty?
-běž pro ně-řekl jsem a angie vyšla nahoru. Mezi tím někdo zazvonil. Otevřel jsem a uviděl antonia. Pustil jsem ho do domu a usmál se.
-dlouho jsem tě neviděl antonio!-řekl jsem a on se usmál.
-už je to tak. Mám moc práce a dál to znáš.-kývl jsem a antonio se rozhlédl po domě.
-co se tady děje-řekl znepokojivě
-em..hned vysvětlíme, půjdu pro angie a ty se zatím posaď-antonio kývl a já se potkal s angie v polovině schodiště. Šli jsme dolů a angie zakopla a padala. Naštěstí jsem byl níž a chytil ji. Bohužel jsem ji pevně držel za (teď mě dorazila otázka: "jak se odborně řekne zadku?" ) zadnici. Sešel jsem poslední schody s angie v náručí.
-musíš dávat pozor, jinak se zabiješ a co budeme potom dělat?-angie se usmála a podala mi balíček karet.
-nemám tušení..-řekla a šla k antoniovy, který nás podezřívavě sledoval.
-dobrý den antonio!-řekla energicky a posadila se.
-dobrý den angie...vysvětlíš mi, co bylo tak naléhavé?-mezi tím jsem se posadil vedle ní a nepochopil pohled antonia. Aha..no jasně. S angie jsme na sobě byli přitisknutí.
-antonio...musím vás požádat o takovou dlouhou dovolenou-řekla nejistě a antonio a na ni podíval
-a na jak dlouho..?-zeptal se a angie se nervózně podívala na mě
-bude lepší když to vysvětlím-řekl jsem a on se usmál
-už vím o co jde-řekl klidně
-pochybuji-řekl jsem a on se usmál
-angie..ty jsi těhotná?-zeptal se a já se z hluboka nadechl.
-ještě tohle aby se stalo a trefilo by mě už úplně-řekl jsem a ona se tak nějak zatvářila.
-jde o to že musíme na čas odcestovat a vrátit se hned, jak to bude možné. Antonio... v sázce je život violetty, angie, rodriga, michaela a můj. Musíme odjet z buenos aires jinak zemřeme-antonio otevřel ústa a já se podíval na angie.
-cože?-vyhrkl-angie, udělám co potřebuješ, ale o co jde.
-není vhodné o tom mluvit..ale když tady nebudeme, úplně zapomeňte na naši existenci
-dobrá. Udělám co potřebujete a violettu samorzdřejmě uvolňuji také.
-děkujeme moc...a hlavně se sem nepřibližujte, pokud chcete žít-řekl jsem a antonio kývl. Najednou někdo zazvonil. Otevřel jsem dveře a pustil do domu olgu a ramalla. Šli někam nahoru a já se chtěl vrátit, ale do domu vešla violetta a za ní michael.
-jdeme ke mě kdyby něco-řekla a já šel za angie.
-kdo tam byl?-zeptala se
-olga a ramallo..a violetta s michaelem-angie kývla a usmála se.
-uniklo mi něco?-zeptal jsem se jí a ona prskla smíchem. Rychle se ale před antoniem uklidnila.
-tobě uniká věcí...-řekla a já měl chuť ji trefit polštářem. Antonio se zasmál a já se opřel.
-rád bych zůstal, ale už vážně musím jít-řekl antonio a my se s ním rozloučili. Když odešel tak jsme se s angie posadili na gauč a já ji svalil pod sebe.
-tak co všechno mi uniká? Mluv...-řekl jsem a ona se usmála
-nic nepovím-řekla a najednou se mi zdála podrážděná. Sedl jsem si vedle ní a pohladil ji po tváři.
-copak...-řekl jsem a ona se zasmála
-nic jen...mě zase rozbolela hlava-řekla a já ji hladil po tváři.
-přinesu ti nějaký lék. Mě už je dobře. Pravděpodobně jsem se uzdravil už před pár dny.-angie se usmála a já jí přinesl lék a sklenici vody.
-děkuju-pošeptala a já ji obdařil úsměvem. Zapnul jsem televizi a po chvíli ucítil hlavu angie na mém ramenu. Usnula...vzal jsmen ji do náruče a zrovna se s ní otočil a uviděl překvapenou violettu.
-není to tak jak to vypadá..angie usnula-pošeptal jsem a ona kývla. Vynesl jsem ji po schodech a položil do postele v mém pokoji. Políbil jsem ji lehce na čelo tak, abych ji neprobudil a tiše odešel. Olga už vařila večeři a ramallo se díval na televizi. Vzpomněl jsem si na balík, který byl v trezoru. Potichu jsem vešel do pokoje a porobudil angie polibkem na tvář.
-umím se ve spánku teleportovat?-zeptala se a protřela si oči.
-tak nějak...vzpomínáš na ten balík? Leží na stole.-angie vstala a spolu jsme přišli ke stolu. Angie nejistě otevřela balík a dívala se nechápavě na krabici. Na horní části bylo ze spodu napsané pouze číslo a nikde nic. Prohlédl jsem si krabici a nakonec jen zatřepal s krabicí. Něco v ní hrkalo. Rozebral jsem ji a vytáhl kreditní kartu. Angie se usmála a přepsala číslo. Krabici jsme roztrhali a vyhodili.
-takže ti nechala peníze....
-kdo ví kolik-řekla a já se zasmál
-zítra se to dozvíme-řekl jsem a ona kývla.
-VEČEŘE!-ozvalo se a angie protočila oči.
-řekni olgítě že dnes nebudu večeřet-řekla a posadila se na židli.
-proč..-zeptal jsem se
-není mi dobře a nemám hlad-řekla a já se usmál
-no dobře..ale zůstaň spát tady-řekl jsem a vyšel. U večeře už všichni seděl, ale já povečeřel první a rychle se vrátil. Když jsem se osprchoval, zůstal jsem jen ve spodním prádle a šel do pokoje. Angie se otočila a podívala na mě. Už byla převlečená atd... usmál jsem se a lehl si vedle ní. Objali jsme se a já klidně usnul.
**************************
Bože.....je 01:55 a mě to nedalo spát. Musela jsem ho dopsat :-D omlouvám se za chyby....
Anglia x lena
Žádné komentáře:
Okomentovat