-to..já už raději půjdu-řekl leon a violetta se na mě vyčítavě podívala.
-leone...pokud chceš tak...ještě zůstaň-řekl jsem a on se otočil.
-vážně?-zeptal se a já se usmál a kývl
-bude mi trvat než si zvyknu ale...ano, ano zůstaň.-violetta se usmála a odešla s leonem nahoru. Posadil jsem se a nemohl uvěřit tomu, co jsem udělal.
-nevěřím tomu, co jsem viděla-řekla a posadila se vedle mě.
-nevěříš? Já jsem na tom stejně..-řekl jsem a angie se zasmála.
-ale já vím, že se jí dokážeš naučit věřit.
-a já zase vím, že večeře nebude-řekl jsem jí a ona se zamračila. V tu chvíli přišla violetta s leonem. Byli rudí a zaražení.
-tati...kuchyně...my se chtěli napít ale..
-vaše hospodyně a asistent.-dokončil a angie se na mě podívala.
-to nemyslíš vážně-řekla mi a šla ke dveřím. Pět metrů přede dveřmi se zarazila a vrátila se spátky.
-všem doporučuji opustit dům-řekla a posadila se vedla mě.
-vždyť si ani..
-slyšela jsem-přerušila mě.
-bože..oni tam snad-řekl jsem a violetta se podívala do telefonu. Usmála se a potom ho schovala. Všichni se na ni dívali.
-tati? Fran se ptá, jestli bych u ní mohla přespat-řekla klidně
-to bude nejlepší-violetta se rozloučila s leonem a šla si zbalit oblečení.
-angie?-nešťastně se na mě podívala já vzdechl.
-ano?-její tón byl skleslý
-půjdeš se mnou dnes večer na večeři?-zeptal jsem se jí a ona souhlasila.
-víš ty co, jdu se převléct, půjdeme co nejdřív. Angie kývla a šla se mnou až nahoru, ale můj pokoj je ve předu, takže jsem ji opustil a vešel do pokoje. Oblékl jsem si oblek a dál to známe. Sešel jsem dolů, kde jsem čekal na angie. Párkrát jsem uslyšel zvuky z kuchyně, ale snažil jsem se je ignorovat. Po chvíli sešla angie a já jsem od ní nemohl odtrhnout zrak. Měla červené šaty, které dokonale ukazovaly její postavu. Přišel jsem k ní a vzal ji za ruku. Šli jsme k autu a já jí otevřel dveře na místě spolujezdce. Posadila se a já také. Vyjeli jsme z garáže a po pár minutách jsme už seděli v Thajské restauraci. Po večeři jsme se rozhodli vrátit do domu. Přijeli jsme do garáže a jáse otočil na angie.
-děkuji za příjemně strávený večer-řekla a já se k ní přiblížil
-a můžu ho ještě víc zpříjemnit-pošeptal jsem a políbil ji. Líbal jsem ji jen pár sekund, ale i přes to mi polibky oddávala. Odtáhl jsem se a podíval se na její výraz. Byla červená...takže dobře nebo špatně? Rozhodl jsem se jí říct, co k ní cítím.V ten okamžik jsme uslyšeli ránu a oba jsme vyskočili z auta. Dveře od garáže se porouchaly a my zůstali zavření v garáži. Žádný jiný východ nebyl.
-máš telefon?-zeptal jsem se a angie se podívala do kabelky. Po chvilce se na mě beznadějně podívala.
-myslím, že je ve tvém pokoji-řekla a opřela se o rozbité dveře.
-ne,ne,ne. Musím odejít. -nemůžu angie udělat něco, na co není ani jeden z nás v tomto vztahu připravený.
-co teď-řekla a pohodila rukama.
-nic. Není jiná možnost-řekl jsem a odhodil sako. Nikdy bych nevěřil, že udělám to, co jsem udělal. Posadil jsem se na zem a sledoval angie. Nechápavě se podívala.
-oba moc dobře víme, co se stane pokud na tebe jen sáhnu.-angie se posadila vedle mě a vzdechla.
-neudělal by jsi mi nic. Věřím tomu, protože věřím tobě-řekla mi a já se usmál.
-mm...můžeme spát v autě-řekl jsem a angie kývla. Co jiného jsem mohl navrhnout? Otevřel jsem dveře od auta a sklopil obě sedadla. Tolik aut a já mám jen jedny klíče. Lehl jsem si a zavřel dveře. Po chvíli vešla angie, která udělala to samé. Chvíli jsme mluvili o něčem, co si nepamatuji. Usnul jsem a probudil se až druhého dne. Zase jsme nemohli vymyslet jak ven. Okolo druhé hodiny odpoledne jsme uslyšeli divný zvuk u dveří. Možná čenichání. Pak se ozvaly kroky.
-je tam ve vnitř někdo?-ten hlas jsem poznal.
-Jacobe! Pomoc nám! Zasekly se dveře!-jacob řekl, abychom počkali a po chvíli jsme uslyšeli ránu a pak...praskly dveře. Odstoupili jsme a čekali. Jabob rozsekal dveře a vešel do garáže
-všichni v pořádku?-zeptal se a my kývli. Šel jsem do domu a do koupelny. Umyl jsem se a převlékl. Chtěl jsem hledat angie, ale našla si ona mě. Zrovna jsem vycházel z koupelny a ona šla do vnitř. Připomenul jsem jí, že musíme odjet. Angie posmutněla a vešla. Sešel jsem dolů, kde olga a ramallo zase o něčem diskutovali.
-hej! Pokud vím, tak v pracovní době by jste se měli zabývat svou prací a nedělat nevhodné věci jako například včera v kuchyni.-řekl jsem a zkřížil ruce na hrudi.
-em..no...eh..-začal ramallo
-a ty neděláš věci o nic lepší -ozvalo se a já se otočil. Za mnou stála angie a podala mi nějaký papír. Byl to papír nutný ke čtení poslední vůle.
-jak o nic lepší?-zeptal jsem se jí
-mám začít jmenovat?-zeptala se
-angie...v pracovní době!-řekl jsem klidně a ona se zamyslela
-pak to mám jen jeden případ-řekla a já zatajil dech
-angie!-okřikl jsem ji, ale pak jsem se usmál.
-co vy dva po večerech děláte...-prohodil ramallo
-no...to by jsi mi nevěřil, ale já spím-řekl jsem mu a on protočil oči.
-ovšem že celou noc nespíme, to co germán dělá je ah...fantastické-řekla se sarkasmem a podívala se na ramalla
-to jsi chtěl slyšet?-zeptala se ho.
-měla by jste vědět, že po ničem takovém netoužím. Ale přiznejte se. Nikdy v životě jste nedělali nic víc než se líbat?
-eee...no o ničem takovém nevím..e..omluvte mě-řekla angie a odcházela. Chytil jsem ji za zápěstí a otočil ji k sobě. Bohužel je angie lehčí než jsem si myslel a skončila na mě. Odtáhla se a polekaně se na mě dívala.
-chtěl....jsem....říct že...že za..půl hodiny....odjíždíme-otočil jsem se a vrazil do ramalla. Odskočil jsem a vrazil do angie. Pevně jsem ji chytil, aby nespadla a mezi tím přišla violetta.
-jdu nevhod?-zeptala se a já pomalu pustil angie.
-není to...tak jak..to..vypadá-dcera mávla rukou a odešla.
-nebo..pokud chceš..tak můžeme..můžeme odjet hned-řekl jsem jí a ona se souhlasně usmála. Musel jsem ještě vyzvednout papíry v kabinetě, ale když jsem tam vešel, uviděl jsem ramalla jak se o něčem dohaduje s olgou. Nebyla to hádka, ale takové to:"já tebe víc". Tohle by zdravý člověk neudělal. Vzal jsem si papíry a vyšel. Angie se zamračila, ale usmála.
-co ten výraz?-zeptala se mě
-v mém kabinetě je moc hrdliček-odpověděl jsem jí a otevřel dveře od auta. Nasedl jsem po pár minutách, protože jsem ještě musel schovat kufřík s papíry.
-germáne...já...mám strach-přiznala a dívala se na mě.
-nemusíš mít strach. Budu celou dobu s tebou-řekl jsem a položil jí dlaň na stehno. Usmála se a pohladila mě po ní.
-angie...přiznej se... že ty mě miluješ-řekl jsem jí a ona ztuhla. Potom se na mě podívala a usmála se.
-nic přiznávat nebudu-odpověděla a já nastartoval. Po pár minutách cesty, při které jsme se hádali "přiznej, nepřiznám", jsme dorazili na místo. Vystoupili jsme z auta a vešli do budovy. Angie mě pevně držela za ruku, až do doby, než jsme přišli k výtahu. Trochu zaváhala, ale nastoupila.
-co se děje?-zeptal jsem se jí.
-bojím se že spadneme-řekla a já se zasmál a objal ji. Ve výtahu jsme byli jen my dva a asi v pátém patře jsme vystoupili. Vešli jsme do místnosti číslo 394. Seděli tam dva muži. Jeden za stolem a druhý před stolem, kde jsme se měli posadit i my dva. Posadil jsem se mezi angie a toho chlapa.
-dobrý den, jmenuji se Charles, dnes se zde sešli plnoletí z rodiny angeliky saramego, souhlasíte?
-cože?-zeptal jsem se ho.
-Paní Carrarová, Pan Castillo a Pan Saramego-podíval jsem se na neznámého muže.
-ee... to bude omyl ne?-řekla angie a všichni se na ni podívali.
-jak to myslíte?-zeptal se jí charles a podepřel si hlavu.
-ten muž vedle mého švagra není z mojí rodiny-řekla a on se na ni podíval.
-nechci být za hlupáka-vložil se do hovoru neznámý-měl jsem jen jednu sestru, Mariu Saramego. Nikdy jsem ji nepoznal. Žil jsem s otcem, ale zemřel na rakovinu. S matkou jsem byl v kontaktu pár dní před smrtí-řekl klidně-ale vás dva neznám-angie má bratra? Angie seděla vbitá v židli a dívala se na něj.
-Maria mi neříkala, že by měla bratra-řekl jsem a opřel se o židli.
-a jak by vám to mohla asi říct-prohodil a otočil svůj pohled na mě
-no...maria byla moje žena a pět let před její smrtí mi porodila dceru-muž se zarazil.
-cože?
-a to je její sestra angeles-ukázal jsem na němou angie.
-To není možné... matka mi řekla že nikoho jiného nemám. Proč by lhala..-řekl a zmlkl.
-Nechci narušovat rodinou sešlost, ale musím to přečíst-vložil se do rozhovoru Charles. Všichni umlkli a podívali se na něj.
-Já, angelika Saramego, odkazuji všechen svůj majetek synu Petrovy. Jedinou výjmkou je trezor v rodiném domě, který náleží dceři angeles Carrarové. To je vše. Ještě budu potřebovat podpisy od všech tří za účast, od vás dvou za převzetí majetku.-všichni jsme udělali co chtěl a vyšli jsme. Svezl jsem petra do rodiného domu a s angie jsme sami vešli. Po hledání trezoru nám petr ukázal zvláštní pokoj. Patřil angelice.Trezor byl položený na zemi. Neměli jsme ale číselnou kombinaci a proto jsme ho s petrem naložili do auta. Pozval nás do vnitř. Seděli jsme potichu u stolu.
-kolik je vám let-zeptal se
-27
-37-odpověděl jsem po angie
-neuvěřitelné..-řekl a pozoroval angie
-co se stalo-zeptala se.
-jsem stejně starý jako ty-řekl a angie se z hluboka nadechla
-hloupost-řekla a petr se usmál
-datum mého narození je 18.5.1987-řekl klidně a angie mi pod stolem pevně stískla dlaň.
-nemožné-vyšeptala a já se nechápavě podíval-narodil se ve stejný den, měsíc a rok jako já-řekla a mě došla jejich historie.
-dvojčata-řekl jsem a angie se na mě zdrceně podívala.
-jak mi to mohl otec udělat-řekl a opřel se
-jak mi to mohla udělat matka-vzdechla angie.
-stejný zmatek jako v mojí rodině-řekl jsem mu a rozhlédl se po obývacím pokoji. Černé kožené gauče dokonale zapadaly do dřevěného interiéru celého domu. V pokoji byly bílé stěny a obrovské okno. Televize byla na stěně. Skleněný stůl ladil s tmavou podlahou a obrovský lustr skvěle doplňoval místnost.
-neuvěřitelné...germáne, už musíme jít domů. Violetta zešílí z toho všeho..a petře, ty máš neteř a švagra o kterých nevíš...-řekla na jeden dech a vstala. Jednou rukou jsem ji objal v pase a držel, aby neutekla.
-rád bych někdy poznal neteř pokud dovolíš germáne-Podal jsem mu moje číslo.
-už brzy ji poznáš-řekl jsem mu a on s úsměvem napsal na tvrdou kartičku své číslo. Schoval jsem ho a angie se překvapeně dívala.
-měj se germáne, naviděnou angie-řekl klidně
-měj se-řekli jsme oba a vyšli jsme z domu. Angie se před autem zastavila a já se otočil.
-co se děje angie-zeptal jsem se jí a ona mě objala. Pevně jsem ji přitiskl do sebe a po chvíli mě pustila. Udělal jsem to samé.
-mám dvojče germáne, to se děje. Zemřela mi matka a otec. Dozvím se, že mí celý život lhali a teď? Co mám dělat já...-zlomil se jí hlas. Objal jsem ji v pase a políbil. Angie mi jemně vracela polibky a hladila mě po tváři. Pomalu jsem se odtáhl.
-nejdřív se uklidni ano?-kývla nejistě hlavou a začervenala se. Usmál jsem se a otevřel jí dveře od auta. Posadila se a po ní jsem nastoupil já. Nastartoval jsem a jel do domu. Před domem jsem zaparkoval a usmál se na angie. Přiblížil jsem svůj obličej k jejímu a ona se přisunula blíž ke mě. Mohli jsme se líbat, kdyby někdo nezaklepal na okýnko. Vyděšeně jsem se otočil a uviděl Michaela. Poslal jsem mu naštvaný pohled a pak se otočil na angie. Usmál jsem se a vystoupil ve stejnou chvíli jako ona.
-nazdar brácho!-řekl a s úsměvem jsme se bratrsky objali. Angie si s ním podala ruku a já zamknul vůz.
-ahoj michaeli, co tě sem přivádí?-zeptal jsem se a on se usmál.
-byl jsem s violettou. Potkali jsme se v parku a já ji doprovodil domů.
-mhm, tak to by šlo. Nechceš se zastavit na kávu?-zeptal jsem se a michael se podíval na hodinky.
-teď to nepůjde... zavolej mi a domluvíme se jindy. -rozloučili jsme se s michaelem a vešli potichu do domu. V hale seděla violetta s federicem a mluvili spolu. Zapomněl jsem na Federica...sakra. Zavřel jsem dveře a přišel za nimi.
-Federico! Jsem rád, že jsi přišel
-dobrý den-podal mi ruku-to já jsem rád, že tady můžu bydlet. Vaše dcera chodí do toho samého studia, kde budu studovat- violetta se usmála a přišla k nám. Federico se podíval na angie a podal jí ruku.
-dobrý den, jmenuji se Federico. Vy budete Germánova přítelkyně že?-řekl a všechny zaskočil.
-dobrý den federico, já jsem angie, myslím že došlo k nedorozumění, já jsem teta violetty.-federico se chápavě usmál
-aha, tak to se moc omlouvám
-nic se nestalo
-nejen teta-začala violetta-domácí učitelka, kamarádka, rádkyně, učitelka ze studia.....a nakonec doufám že i druhá matka. Už k tomu moc nechybí-zasmála se a angie ji probodla pohledem.
-no čemu se divíš angie! Vás dva viděl každý alespoň jednou v sobě-řekla a angie se zarazila.
-já ne!-řekl federico
-stačí chvíli počkat-řekla violetta a federico prskl smíchem
-myslím že jste si sedli-řekl jsem a angie se zašklebila. Najednou někdo zazvonil. Pokrčil jsem obočí a otevřel. Nadechl jsem se a ztuhnul.
-zdravíčko Germáne
-Rodrigo...Jade...
-ale no tak germáne.. jade je moje přítelkyně a já ji jen vzal za svým bratrem. To je snad hřích?-zeptal se a já je pustil do domu. Přišli do předpokoje, kde byla violetta, fede a angie.
-chtěl bych vám představit svého bratra Rodriga. Jeho přítelkyni Jade už znáte..až na federica.
-Rodrigo..to je moje dcera violetta a federico, který u nás bude teď na nějaký čas bydlet. A to je angie, moje švagrová-podali si ruce.
-Jade, to je Federico. Federico, to je jade.
-tati..kolik dalších příbuzných mám?-zeptala se violetta a já se podíval na angie
-už moc ne-řekl jsem a ona se zašklebila
-jak vidím tak Jade měla pravdu germáne-řekl a zasmál se
-v čem měla pravdu-zeptal jsem se nechápavě
-ve tvé orientaci-vzpomněl jsem si na to, že jsem Jade namluvil, že jsem gay.
-z čeho tak usuzuješ-řekl jsem klidně
-vedle tebe stojí taková kočka a ty nereaguješ?-zasmál se a přišel k mám
-já být tebou udělám tolhe-přitáhl si k sobě angie a začal ji líbat. Snažila se ho odtlačit, ale nemohla. Praštil jsem Rodriga, který spadl na zem. Objal jsem angie, která se vyděsila. Jade zírala a začala křičet po Rodrigovy.
-jsi v pořádku? Promiň, můj bratr je sukničkář.-pošeptal jsem jí a políbil na tváři. Nadzvedl jsem hlavu a podíval se na okolí. Via a fede se chápavě podívali a jade řvala na rodriga.
-bratře..myslím, že příjdu jindy..a sám-rozloučili se a odešli.
-angie..-pošetal jsem jí a ona nadzvedla hlavu.
-neboj se. Už odešel. Vím co by udělal. Ale teď máme ještě jeden úkol
-jaký úkol?-zeptala se a zamyslela se-myslíš ten trezor?
-Né...zachraňovat druh-řekl jsem satkasticky-jasně že trezor...
*******************************************A je tady očekávaný desátý díl. Nové postavy a kdo ví co ještě! Co bude v trezoru angeliky? Jaká další překvapení se dostaví? Uvidíme....
Anglia x Lena
Žádné komentáře:
Okomentovat