Díl I.

Konečne skončili lekce a já mohla jít domů. Šla do sborovny. Nikdo v ní nebyl, odložila jsem složky a vzala si kabelku. Najednou vešel Pablo. Přišel ke mě a usmál se.
-angie! Nechceš mi prokázat tu čest a jít se mnou dnes na večeři?-oplatila jsem mu úsměv a zamyslela se. Dnes večer nic nemám v plánu.
-půjdu ráda-přemýšlela jsem, co tak najednou, ale nic mě nenapadlo.
-skvěle! Vyzvednu tě v 8 hodin večer-po těch slovech jsem odešla. Pablo byl takový...jiný. Počkala jsem na violettu. Po cestě domů mi říkala o novém žákovy studia, jmenoval se Federico. Podle všeho  si ho moc neoblíbila. Přišli jsme do domu. Violetta se šla připravit na hodinu zeměpisu. Řekla, že atlas má její otec v kanceláři. Zaklepala jsem a nikdo se neozval, ale namísto toho se někdo dotkl mých zad. Otočila jsem se a narazila do Germána. Sladce se usmál a mě pohltil neznámý pocit.
-stalo se něco?-jeho sladký úsměv a přátelský tón mě zmrazil. Usmála jsem se a nadechla.
-e...já..n-no..po-potřebovala b-bych..atlas-zasmál se. Upřímě řečeno, pobavila jsem ho. Otevřel kabinet a za chvíli se vrátil s atlasem v ruce.
-děkuji-vyšeptala jsem a vzala si ho.
-není třeba děkovat-naposled se usmál a já jsem odešla. Violetta už čekala. Když mě uviděla, usmála se a hodina mohla začít. Violetta se nesoustředila a pletla všechno dohromady.
-vůbec se nesoustředíš vio!
-já vím angie...mám problém...nevím koho si vybrat! Cítím něco k leonovy,  ale i k tomásovy!-ještě že já takové problémy nemám.
-víš vio...dám ti radu-podívala se na mě, jako kdyby jí nikdy o nic jiného nešlo-poslouchej své srdce. To ti všechno řekne, ale musíš mu naslouchat-pak se usmála a objala mě
-to byla pěkná rada- uslyšela jsem, ale ten hlas nebyl violetty-určitě ti v životě mnohokrát pomohla angie-germán se objevil přede mnou od nikud.
-v těch nejhorších situacích-svěřila jsem mu a podala atlas. Usmál se a vzal si ho.
-vio, pro dnešek to už stačilo-vítězně se zasmála a vzala si věci. Pak vyběhla do pokoje a germán se posadil vedle mě. Poskládala jsem věci a otočila se k němu.
-potřeboval bych poradit...Jade chce, abychom šli na nějakou charitativní akci. Ale nechci violettu nutit. Jade pořád chce aby jsme šli jen já, ona a violetta ale...mou dceru takové věci nezajímají a já nevím jak říct Jade, že violetta nechce.-díval se na mě s nadějí.
-kdybych byla ve vaší situaci, asi bych...e...řekla Jade že...spolu trávíte málo času sami a... chcete tam s ní být sám?-nic lepšího mě nenapadlo
-spíš bych s ní netrávil žádný čas-vyšeptal a myslel, že jsem nic neslyšela-děkuji moc, pokusím se jí to tak nějak říct-usmál se a vtiskl své rty do mé tváře. Zalilo mě horko. Usmála jsem se a rychle odešla. Na místě jeho polibku mě pálilo. Vešla jsem do svého pokoje. Četla jsem si knihu a pak se podívala na hodiny. Bylo 7 hodin večer. Musela jsem se připravit na večeři s Pablem. Když jsem sešla dolů, potkala jsem olgu.
-kampak?-zeptala se a zastavila mě
-jdu na večeři s přítelem-olga se chápavě zasmála a odešla. Pak se ozval zvonek. Otevřela jsem. Ve dveřích stál pablo. Bez nějakých řečí jsme šli do restaurace. Po večeři jsme se procházeli po parku. Políbil mě a v tu chvíli jsem přemýšlela, proč nic necítím. Pablo si přede mě klekl a vytáhl malou, černou krabičku s prstenem.
-angeles carrarová, vezmeš si mě?-zeptal se.
-pablo já...-díval se mi hluboko do očí-já..je to moc...brzo-po těch slovech jsem odešla. Posadila jsem se na lavičku. Proč na mě nepůsobil pablův polibek? Proč mi jeho objetí nedávali smysl? Proč mi bylo příjemně v blízkosti Germána? Bylo moc otázek a žádná odpověď. Někdo se dotkl lehce mého ramena. Byla to má matka.
-co tady děláš?-zeptala jsem se jí a ona se posadila vedle mě.
-procházela jsem se a potkala tebe-řekla mi-co se ti stalo dcerko? Nějaké novinky?-tak proto se ptá! Ona o tom věděla! Věděla o tom, co chce pablo udělat a také proto přijela!
-víš moc dobře, co se stalo-řekla jsem chladně a ona se zarazila
-ty jsi odmítla!?-vyhrkla
-řekla jsem, že potřebuji víc času. Mám teď nad čím přemýšlet-matka se na mě sklesle podívala
-miluješ pabla, nebo ne-myslí to vážně?
-já nevím. Po pravdě...jeden polibek na tvář na mě působil tak zvláštně. Dlouhou dobu jsem cítila oheň po těle a to místo tak žhnulo...-podívala jsem se na matku
-a pochybuješ pořád o tom, že by jsi pabla milovala? To je láska angie! Pokud na tebe pablův polibek tak zapůsobil, nepochybuj! Miluješ ho! Jsi zamilovaná!-řekla a v tu chvíli se mi snad zastavilo srdce
-je tu jeden problém-řekla jsem jí a ona se nechápavě dívala.
-jaký problém? Ten polibek byl z lásky
-ale ten polibek nebyl od pabla!-v tu chvíli se matka nesmála, ale mračila
-tak od koho byl-její tón byl chladný
-to je přece jedno! Už musím jít..-mávla jsem rukou a odešla do villy. Bylo už pozdě, skoro jedna hodina ráno. Potichu jsem odemkla a vešla do domu. Na gauči seděl germán a když mě viděl, vstal a objal mě. Nepochopila jsem,  o co mu šlo.
-e..omlouvám se...měl jsem strach a...-on čekal celou noc, aby se ujistil, že jsem v pořádku? To bylo sladké...usmála jsem se na něj, ale nepodařilo se mi to. Nemohla jsem se po tom všem smát.
-to jste nemusel...-vyšeptala jsem a chtěla odejít, ale chytil mě za zápěstí.
-co se stalo. Jste smutná-jeho tón se změnil. Vážně chtěl vědět, proč se trápím. Co jsem měla říct?
-to...nic není..-nenechal mě odejít
-vždyť vidím, že se trápíš-vyšepral se starostí v hlase
-můj přítel mě požádal o ruku-řekla jsem a on byl...smutný? Ale pak se usmál a stískl mou dlaň
-gratuluji..-vyšeptal, pustil mou dlaň a chtěl odejít, ale zastavila jsem ho. Otočil se, ale zarazila jsem se. Měl skleněné oči.
-odmítla jsem ho-pokrčil obočí a podíval se mi na ruce. Neviděl prsten. Na mé ruce byl pouze prsten od něj. Pablo mi daroval náramek, ale nenosím ho.
-ale...proč?-nepochopil to.
-možná...vím jistě že...k pablovy nic necítím.-překvapeně pokrčil obočí
-a jak se cítíte-v jeho hlase zněla starost
-tak nějak....nechápu co cítím. Pabla nemiluji. Dnes mi někdo dokázal, že láska je něco jiného, než přátelství. Ale zároveň cítím, že pokud se nezbavím starostí tak..-došli mi slova. Bez váhání mě objal. Přitiskla jsem se do něho a zavřela oči.
-angeles...-pošeptal mi a já se zarazila
-ty víš....-odtáhla jsem se a dívala se mu do očí
-violetta mi řekla o studiu a pak mi omylem řekla, že tam pracuješ a já se podíval na jednu fotografii s dvanácti letou holčičkou a uvědomil si,že už tak malá není...netušíš jak moc se zlobím. -pustila jsem se ho, odstoupila a spustila hlavu. Přišel ke mě a ujal moji tvář ve své dlaně a nadzvedl mi ji tak, abych se mu dívala do očí.-zlobím se na sebe. Omlouvám se ti za vše angie-usmála jsem se na něj a objala ho.
-za co bych se měla zlobit? Odpusť ty mě
-na tebe se zlobit nejde...-vyšeptal a pustil mě.
-já..e..už asi...půjdu-řekla jsem mu a chtěla odejít, ale ještě před tím mě políbil na tvář a odešel první. Bylo to, jako kdyby starosti zmizely. Vyšla jsem po schodech a po koupeli jsem se převlékla a šla spát. Celou noc se mi zdály noční můry.  Buď to byl pablo, který se chtěl zabít, nebo germán, který si vzal Jade. Potom se mi zdálo o violettě, která mě se svou matkou podřezaly nebo...těch snů bylo tolik...  nakonec jsem usnula a zdál se mi ten nejhorší sen. Jade a Esmeralda stály vedle germána a esmeralda ho řezala. Jade proti mě namířila pistoli a zmáčkla spoušť ve chvíli, kdy se mnou někdo zatřásl. Otevřela jsem oči a uviděla germána, který se nechápavě díval. Objala jsem ho a po chvíli pustila. Usmál se.
-noční můra?-sedl si vedle mě.
- kéž by jen jedna..celou noc jsem nemohla usnout....-řekla jsem a posadila se.
-co se ti zdálo-zeptal se a stískl mi dlaň
-nic... nebo spíš si to nepamatuju ale... bylo to strašné-trochu se zadíval do podlahy a pak se na mě podíval
-když jsi byla malá a spala jsi se mnou v ložnici protože jsi se bála, říkala jsi, že jsem ty psy zahnal. -jako malé se mi zdávalo o zlých psech. Jednou, když jsem tady byla na vánoce, jsem nemohla usnout, protože se mi o nich zdálo. Zaklepala jsem na pokoj germána a řekla mu, co se mi zdálo. Usmál se a vzal mě k sobě. Večer se mi o nich už nezdálo, protože je zahnal. Mě se spalo dobře, ale germán se moc nevyspal. Nejlepší bylo, když nás ráno probudila maria s tím, že mě hledala a nenašla. Pak mě našla a byla klidná. Kdo by se zlobil na pěti letou holčičku?
-pamatuju si to... ale toto muselo být horší než psi...-objal mě a pak vstal.
-no nic! Vstávej angie! Nebo příjdeš pozdě!-pohrozil mi a s úsměvem odešel.
 Po raní hygieně jsem se převlékla,  namalovala a sešla na snídani. U stolu seděla jen via. Sedla jsem si vedle ní a pozdravily jsme se.
-angie já se omlouvám, ale udělala jsem něco hrozného! Řekla jsem tátovy,  že chodím do studia! Určitě mi to neodpustí ale já se přeřekla a už jsem musela přiznat, že tam učíš! Promiň! Promiň! Promiň!-měla paniku v očích. Zasmála jsem se a pustila se do snídaně. Violetta se na mě podívala jako na blázna.
-v pořádku. Ví všechno. -violetta se opřela a napila džusu.
-a reakce?-nervózně se podívala a prohrábra si vlasy.
-nezlobil se. Aspoň ne na mě. -violetta se lekla-ani na tebe ne. Zlobil se na sebe-via si oddechla a dopila. Já byla už po snídani. Vzala jsem si kabelku a rychle šla ke dveřím. Vrazila jsem do Germána, který spadl a praštil se do hlavy. Klekla jsem si vedle něj a zatřepala s ním.
-e..germáne!.haló..e..ne,ne,ne,ne,ne,ne,ne! Prosím..-nedýchal. Hlavně ne tohle. Ale mám ho nechat zemřít?! Přiběhla violetta.
-angie! Co se stalo!
-spadl, nedýchá..e.-rychlost rozhovoru byla krátká
-první pomoc! Dělej!-zařvala na mě a já ji poslechla. Nastal čas na umělé dýchání. Musela jsem se soustředit. Violetta něco dělala na mobilu. Dvěma prsty jsem mu stískla nosní dírky a při srdeční masáži jsem provedla umělé dýchání*. Violetta začala něco číst na hlas.
-*Jestli dotyčný dýchá zjistíme tak, že přiblížíme své ucho k ústům. Zaklonění hlavy je důležité pro uvolnění dýchacích cest. Klekněte si vedle postiženého, dvěma prsty sevřete nosní dírky, pak vdechněte čtvrtinu až třetinu množství vzduchu, které jste schopni vydechnout. Umělé dýchání spolu se srdeční masáží provádějte až do příchodu zdravotnické služby.-když to dořekla, protočila jsem oči a pokračovala v práci. Po chvíli se mě někdo dotkl na zádech a svalil na germána. Byl to on sám. Smál se a držel mě na sobě.
-jsi v pořádku?!-vyhrkla jsem
-já nevím...ale..líbáš skvěle!-řekl a začal se smát. Zrudla jsem a podívala se na violettu. Stála rudá jako rajče.
-mohla jsem tě nechat zemřít.-vstala jsem a pomohla mu vstát. Stál a sladce se na mě usmíval. Neříkám, že se mi to nelíbilo, ale violetta stála vedle nás.
-nikomu, ani slovo.  Dobře? Vio..běž do studia. Já dnes nejdu.-violetta se podívala na hodiny a vyběhla z domu. Vytáhla jsem telefon a zavolala antoniovy. Po druhém signálu přijal hovor.
-ano?-ozval se
-dobrý den antonio. Moc se omlouvám, ale z osobních důvodů dnes nemůžu přijít do studia.
-dobře. Stalo se něco?
-ano, stalo a teď bych o tom nemluvila.
-jak si přeješ, povíš mi to jindy, ale teď -germán spadl na zem
-antonio! Omlouvám se ale musím končit! Mějte se!-pustila jsem telefon a klekla si ke švagrovy. Třepala jsem s ním. Dýchal. Otevřel oči a pomalu si sedl.
-neboj se! To je dobrý..-řekl a vstali jsme z podlahy. Zvedla jsem telefon a odložila ho na stůl. Kabelku jsem si odložila a šla rychle za švagrem. Šel ke mě a usmíval se, ale za jeho zády se objevil ramallo. Germán mě objal a já jsem se po chvilce odtáhla.
-moc děkuju už je mi lépe..-řekl a usmál se.
-musíš k doktorovy!-vyhrkla jsem
-ne..už je mi...- podlomily se mu nohy. Klekla jsem si opět vedle něj. Přiběhl ramallo. Hned zavolal záchranku. Germán nedýchal. Když jsem se přiblížila, bafnul. Odskočila jsem a polekaně jsem vstala. Stoupnul si a zasmál se.
-probral jsem se a nebylo to třeba. Děkuju-řekl a opřel se o zeď. Měla jsem hrozný strach.  Šla jsem k němu.
-teď mě poslouchej. Bojím se o tebe a nechci, aby se ti něco stalo. Chci jen, aby jsi to věděl.-objali jsme se a když jsem ho pustila, uviděla jsem překvapeného ramalla.
-ramallo...prosím..klid. Germán to ví.
-a..a-ha..-pak se ozval zvonek. Přijeli záchranáři a odvezli germána. Po zavření dveří jsem se opřela o stěnu. Ramallo se na mě nechápavě podíval. Proč mi záleželo na Germánovy? Vzdechla jsem a podívala se na kolegu. Usmál se a objal mě. Přitiskla jsem ho a po chvíli jsme se pustili.
-co se stalo s osobním prostorem?-napadlo mě.
-má pauzu-řekl vážně a po chvíli přišla olga. Podívala se na nás a pak vrhla zabijácký pohled na ramalla.
-olgo, přineste nám třem čaj, sejdeme se v tom pokoji nahoře. Abych byl přesný třetí z leva. -olga kývla a s ramallem jsme se vydali do toho pokoje. Nikdy jsem tam nebyla. Byl to velký pokoj, vymalovaný jasně zelenou barvou. Po stěnách visely obrazy s krajinami. Po levé straně byla velká postel a po pravé straně velký psací stůl a na stěně televize. Stěna na poroti ode dveří byla prosklená a v ní byly dveře na ohromný balkón. Trochu dál v pokoji byly dva gauče a uprostřed nich stál stůl. Vedle psacího stolu byla také velká skříň. Ramallo pokynul, abych se posadila.
-čí je tento pokoj?-zeptala jsem se ho a on se zatvářil, jako kdybych o tom měla vědět.
-ničí. Je pro personál, ale olga má pokoj dole. Já mám pokoj vedle pokoje pana germána. Z druhé strany vy a vedle vás violetta. Pak je tam pokoj pro hosty, vedle něj je nějaký zamčený a pak podkroví.
-aha...tak děkuji za vysvětlení-usmála jsem a on si sedl naproti mě. Do pokoje vešla olga a podala nám čaj. Tác odložila a posadila se vedle ramalla, který jako vždy odskočil. Olga se na mě dívala s tváří plnou naděje.
-co se děje olgo?-zeptala jsem se
-no to mi řekněte vy!
-aha...germán je....v nemocnici...-vyšeptala jsem a napila se čaje. Hospodyně vyvalila oči a opřela se. Ramallovy právě začal hrát telefon a on vstal, naznačil rukou omluvu a vyšel na balkón.
-jak to!-vykřikla olga
-spadl, praštil se do hlavy a.. -zlomil se mi hlas.
-a vy dva, jste se vášnivě líbali, jako kdyby to mělo být naposled. Já to vím! Bylo to v té telenovele, co sleduju při žehlení!-olga to řekla tónem vypravěče příběhu a pak se na mě podívala
-olgo...já a Germán jsme se nikdy nelíbali-řekla jsem a olga mávla rukou
-to jsem už slyšela tolikrát-zasmála se a pak vešel ramallo.
-Germán je v pořádku! Jedu pro něj! -vykřikl šťastně a odešel. Na mé tváři se objevil ůsměv a olga si toho všimla.
-co tak najednou?-zeptala se a vychytrale se usmála.
-no co by se mělo dít? Germán je v pořádku!-vykřikla jsem a vypila celý čaj najednou. Olga vyvalila oči a já s úsměvem vyšla z pokoje. V hale jsem potkala Jade a Matiase. O něčem "intelektuálně" diskutovali. Vzala jsem si telefon a chtěla odejít, ale někdo odemknul dveře. Otevřeli se a v nich stáli ramallo a švagr. Oba se usmáli a germán ke mě přiběhl a objal. Zatočil se mnou ve vzduchu a pak mě s úsměvem pustil. Vytřeštila jsem oči, protože v pokoji byla Jade. Bylo mu to jedno a políbil mě dlouze na tvář. Nepřestal se usmívat.
-co mu v té nemocnici dali za prášky ramallo?-zeptala jsem se překvapeného kolegy. Pokrčil rameny a zavřel dveře.
-zachránila jsi mi život!-řekl a nepouštěl mě z objetí.
-to by udělal každý...-řekla jsem a pak mě pustil. Podíval se na mě vážně a položil mi dlaně na ramena.
-ale ne každý by to dokázal. Neměl jsem dostatečně okysličené tělo. Už je to v pořádku- usmál se a nepouštěl se mě. To se ale nelíbilo Jade. Všechno mi bylo jedno. Hlavní bylo, že se mu nic nestalo a mohl se usmívat. Nestála jsem o víc. Usmála jsem se při tom, když jsem mohla vidět jeho sladký úsměv. Někdo zachrčel. Byla to Jade. Germán protočil oči a podíval se na ni.
-nechceš ji třeba pustit a říct, proč jsi byl v nemocnici?-vyřvala. Germán se na ně sladce usmál a pustil mě. Jade k němu přišla a políbila ho. Zabolelo to. Ale on neopětoval polibek. Když si toho všimla, divně se na ni podíval, jako kdyby byl zmatený. Chtěl odejít, ale někdo zazvonil. Otevřel dveře a v nich stál Federico. Germán ho zavedl někam nahoru a pak sešli dolů.
-chtěl bych vám představit Federicka. Bude tady s námi na nějakou dobu bydlet.-pozdravili jsme se s ním a on se omluvil, odešel si pro nějaké zavazadla.
-už budu muset jít-řekl švagr a šel ke kabinetu. Oba jsme ho s ramallem chytili a on se zarazil.
-žádné takové!-rozkázal mu přítel
-běž si lehnou...-řekla jsem mu a on pokrčil rameny a pak odešel nahoru. Já jsem se rozhodla potkat se s matkou. Odešla jsem do kuchyně. Matka přijala po třetím signálu.
-prosím-řekla
-musíme se potkat. Teď hned.
-no dobře. Jak nejrychleji to půjde v parku.-ukončila jsem hovor a la si pro kabát. Vyšla jsem z domu a šla na domluvené místo. Po chvíli přišla moje matka a s ní ještě někdo.....





*****************************
Omlouvám se, že tak pozdě. Vlastně brzo. Teď je 1:11 ale stejně budu kontrolovat text a opravovat chyby. Dřív to nešlo. Moc se omlouváme!

Ps:po kontrolování je 1:41 xD


†Anglia x Lena