-germáne sakra! Co se děje!-najednou jsem uslyšel panický řev ramalla. Nadechl jsem se a cítil nepříjemné sevření v krku. Zemřela maria, zemřela, můj tchán, zemřela mi tchýně a mám už jen švagrovou, kterou ještě k tomu miluji a dceru. Přátelé a známí jsou milí a chápou mě, ale proč mi umírá rodina. Proč osud chtěl smrt angeliky? Nenáviděla mě, ale co s tím má co dělat nenávist a láska? Je moje rodina...byla moje rodina.
-germáne!-zakřičel ramallo-můj bože klid! Co když dostanete infarkt!-nešlo se uklidnit..stratil jsem pojem o realitě..angie a violetta stratily tolik co já. Moje vlastní rodina se mnou nechce mít nic společného a...najednou jsem se začal probouzet ze stresu. Někdo..ne někdo, ale angie, angie mě líbala. Začal jsem jí opětovat polibky a vstal jsem ze židle. Jednou rukou jsem ji objal v pase a druhou rukou jsem potopil v zlatých vlasech. Nechala mi dlaň na krku a druhou mi jezdila po těle. Uslyšel jsem chrčení a pomalu jsem se odtáhl od angie. Ramallo, olga a co hůř violetta, této situaci přihlíželi.
-řekl jsem angie, aby vás políbila-vysvětlil za rudou švagrovou ramallo. Posadil jsem se a smutně se na ni podíval do očí se mi draly slzy.
-tati? Ty pláčeš? Ale proč? Proto že tě angie nepolíbila z vlastní vůle?-nadech jsem se a řekl si jen.."buď silný, tvoje dcera se dívá"
-kvůli tomu ne miláčku...prosím vás, nechte mě tu s angie...musím s ní mluvit..potom se...všechno dozvíte-nepochopeně odešli. Angie se na mě podívala a já vstal a obě dlaně jí položil na pas.
-nepožádáš mě o ruku že ne-řekla a zašklebila se.
-to až jindy...teď ti musím něco vážného říct-řekl jsem a ona změnila výraz na neutrální
-germáne děsíš mě...co se stalo-položila mi dlaně na ramena a dívala se mi do očí. Přiblížil jsem svůj obličej k jejímu, protože jsem měl pocit, že nás sledují.
-Slib mi, že mi řekneš jak se cítíš, svěříš se mi stím, co tě trápí a nebudeš přede mnou nic tajit a hlavně si neublížíš-byla překvapená, ale pevně mi stískla ramena.
-slibuju ti to-řekla sebejistě a já kývl hlavou.
-V životě, je spoustu krásných a špatných chvil...a věř mi že skoro každý si tímto musí projít, ale když má při sobě někoho, kdo mu pomůže a komu věří, bude to lepší. Musíš jen chápat, že svěřit se je mnohem, ale mnohem lepší, než si ublížit. Každý má svůj osud, ale často se cestu osudu protnou. A teď nastala ta situace, kdy je čas říct pravdu, ať je bolestivá sebevíc, je to lepší než lhát. Angie...angelika je...-rozklepal se mi hlas a z očí mi začaly stékat slzy. Angie se ještě pevněji chytila mých ramen.-angelika včera večer zemřela-angie ztuhla a z jejích očí okamžitě začaly téct slzy-ale ona tady zůstane už navždy. Zůstane v našich srdcích angie. Nikdy neodejde. Tvá matka tě milovala a miluje. Nikdy tě milovat nepřestane. Bude tě sledovat, až do konce života-všechno jsem vyšeptal s bolestí. Angie propukla v pláč a objala mě. Pevně jsem ji tiskl do sebe a nechal city, aby vyšly na povrch. Plakal jsem ze stráty někoho, kdo mě nenáviděl a nejraději by mě viděl trpět. A co je horší, trhalo mi srdce vidět tak angie. Měla obličej potopení v mé hrudi a plakala. Hladil jsem ji po vlasech.
-klid..angie.. bude to dobré, už jsme to oba dokázali mockrát...je to hrozné..rve mi srdce, že trpíš.-angie se donutila neplakat a skryla smutek. Podívala se mi nejistě do očí. Měla opuchlé a rudé oči, obličej umazaný od make upu atd... a bolestný výraz.
-jak se to stalo..jak..-vyšeptala a zlomil se jí hlas
-neřekli mi to-odpověděl jsem a položil svoje čelo na její a zavřel oči. Zaťal jsem zuby a snažil se potlačit slzy.
-trhá mi srdce tě vidět trpět a vědět, že mě rodina buď nenávidí a nebo zemřela.-řekl jsem přes vzlykání a otevřel oči. Angie se smutně dívala, ale hned po tom mi položila dlaně na tvář.
-violetta a já tě nikdy nepřestaneme milovat-řekla a já se slabě smál.
-a já nikdy nepřestanu milovat tebe...a violettu-dodal jsem po chvíli.
-jak dlouho chceš tajit co cítíš, slíbila jsi, že přede mnou nic tajit nebudeš-řekl jsem jí a ona začala plakat vtulila se ve mě a plakala. Objal jsem ji a začal hořce plakat.
-nechápu...jak...jak se..to..stalo-řekla mi a plakala dál.
-angie...je...je čas...musíme...to..to říct...vio-violettce-vudusil jsem a ona se začala uklidňovat stejně jako já. Když jsme se dokázali uklidnit, angie si šla upravit obličej a já si ho jen umyl a převlékl si košili. Vyšel jsem z pokoje a na štěstí jsem uviděl angie, která vyšla ze svého pokoje. Byla jiná. Neměla radost, byla jako živý mrtvý.
-jdeme?-zeptal jsem se a ona jenom kývla. Chytil jsem ji za ruku a propletl naše prsty. Kupodivu odvzájemnila stisk a společně jsme přišli ke dveřím pokoje dcery. Zaklepal jsem a ona nám za chvíli otevřela. Překvapeně se dívala, ale pustila nás dál. sedli jsme si na jednu z postelí a violetta si sedla na tu naproti.
-musíme spolu mluvit-řekl jsem a ona se neklidně podívala.
-co jsem provedla?-zeptala se
-e..vio..ty jsi nikomu nic neudělala a za nic nemůžeš..pamatuj si to ano?-dcera nechápavě se na mě podívala, ale souhlasně kývla.
-prosím vio...slib mi to, co angie... slib mi, že si neublížíš a nebudeš skrývat co cítíš...a se vším se mi svěříš..a když nebudeš chtít mě, tak angie-angie kývla na viu a ta se usmála
-trochu mě děsíte, ale souhlasím-její úsměv mi bude chybět...jen doufám, že ho ještě někdy uvidím...
-vio...víš jistě, že v životě každého taková chvíle nastane...někdy dříve a někdy později. Je to přirozené a nikdo za to nemohl...věř mi, že kromě mě a angie to nikdo neví a chceme, aby jsi nás to nechala ostatním říct-řekl jsem nejistě
-no dobře ale...jde o to že...angie je těhotná?-podívali jsme se s angie na sebe a pak na violettu
-jak tě to napadlo?-zeptala se angie
-no..to já jen tak..-zasmála se a já zjistil proč. Objímal jsem ji v pase a druhou dlaní jsem ji pevně držel.
-zpátky k tématu...vio..život bývá moc krutý a my jsme tu od toho, abychom mu čelili společně.-pomalu jsem pustil angie a vstal a sedl si vedle violetty. Angie udělala to samé.-vio...neříká se mi to lehce a tobě se to bude ještě hůř poslouchat ale....tvoje babička Angelika...-zlomil se mi hlas a sevřelo hrdlo.
-vio..ona zemřela-vyšeptala angie a sklopila zrak. Via začala rychle dýchat.
-klid..uklidni se. Babička tě miluje a neopustí tě, žije dál ve tvém srdci vio. Nikdy tě neopustí .nepřestane milovat.-violetta nás oba objala a začala plakat. Pevně jsme se všichni tři objali a plakali nad strátou babičky. Utěšoval jsem je a nakonec vtiskl rty do tváře violetty a potom mi bylo ukradené, jak bude kdo regovat na to, co udělám.
-budeme muset na večeři tak klid..-via a angie se začaly uklidňovat a já sladce políbil angie. Ne na tvář...prostě jsem ji líbal na rty. Angie mi oddávala polibky a po chvilce jsem se odtáhl a hladil ji po tváři.
-prosím zkus to vydržet-pošeptal jsem jí a ona zavřela oči a kývla hlavou. Podíval jsem se na smutnou, ale překvapenou violettu.
-nechci nic slyšet, ty by jsi udělala to samé-řekl jsem jí a ona souhlasně kývla. -tak se upravte a tak.. potkáme se dole-řekl jsem a odešel. Šel jsem do svého pokoje a podíval se do zrcadla. Převlékl jsem si košili a použil parfém, nic víc. Sešel jsem dolů, kde olga právě volala na večeři. Posadil jsem se a čekal, až budou všichni u stolu. Olga přinesla večeři, u které všichni mlčeli.
-musím vám...něco oznámit-řekl jsem a těžce se nadechl. Olga a ramallo se na mě podívali.
-včera večer okolo desáté hodiny..zemřela..angelika-řekl jsem a sledoval jejich výrazy. Ramallo ztuhnul a olga vyvalila oči a otevřela pusu. Violetta se napila a angie vzdechla a položila obličej do dlaní. Zapil jsem lék, který jsem měl vedle talíře a pak vstal a vzal angie za ruku. Violetta vstala a já ji také chytil.
-vy dvě, dnes budete spát se mnou-řekl jsem jim a šel do sprchy. Zůstal jsem jen ve spodím prádle a seděl u sebe v pokoji na posteli. Přemýšlel jsem, proč se to muselo stát teď. Najednou se dveře pokoje otevřely a v nich stály obě dívky. Poklepal jsem na postel a lehl si doprostřed postele. Angie si lehla na provou stranu a violetta na levou. Obě jsem objal a ony se ve mě vtulily. Políbil jsem je na tvář a ony se usmály. Violetta mě políbila na tvář, ale u angie jsem byl chytřejší a ve chvíly, kdy mě chtěla políbit na tváři, jsem se otočil a její rty skončily na mých. Odtáhla se a lehla si jak před tím.
-budeš litovat-řekla a rozesmála mě. Violetta se jen dívala a usmívala.
-copak vio?-zeptal jsem se a ona se usmála.
-kdyby jste mi zítra pomohli s mou sázkou s ramallem...-moje dcera se sází s ramallem?
-jakou-zeptala se angie a já byl rád, že zapomněly na angeliku.
-bude vám dělat problém...e....líbat se na očích ramalla?prosím!nemůžu znovu prohrát!
-já se klidně obětuju-řekl jsem a otočil se na angie
-co pokazí jeden polibek-pokrčila rameny a violetta zatleskala.
-ale už dobrou noc-řekla a vypnula lampu. Usnul jsem až po tom, co via a angie. Musel jsem mít jistotu, že se ani jedna nebude trápit. Během noci jsem několikrát uklidňoval violettu a jen dvakrát angie. Ráno jsem se probudil jako první a rozhodl se, že je nebudu budit. Se zájmem jsem pozoroval angie. Byla tak klidná a najednou...otevřela oči. Malý detail, můj obličej byl tak blízko, že se naše nosy dotýkaly. Na jejím obličeji se objevil nejistý úsměv. Zavřel jsem oči a odpočíval. Najednou mě z krásy okamžiku vytrhlo vzlykání violetty. Oba jsme se posadili a dívali se na ni. Plakala ze spánku. Zatřepal jsem jí a opakoval, aby se probudila, ale nic. Pořádně jsem s ní zatřepal a angie jen řekla "to bych nedělala" ...dostal pěstí do nosu. Nevěděl jsem, jak silná má dcera je, ale odrazila mě na angie, která mě nešikovně chytila a oba jsme zírali na violettu, která si teprve uvědomovala, kde je.
-tati! Promiň! Já..e...nebylo to schválně-trochu zmateně se posadila a protřela si oči.
-to je dobré...a nebo spíš..to bude dobré-via se zašklebila a vstala. Protáhla se a vyšla. Angie povolila stisk a já se odtáhl.
-dobré ráno-řekl jsem klidně a díval se na ni.
-dobré ráno germáne-pošeptala a zívla. Znuděně se podívala na hodinky a potom se podívala na mě.
-je čas vstát-řekl jsem a vstal. Vzal jsem si s sebou oblečení a pomalu jsem šel rovnou do koulelny. Po raní hygieně jsem se převlékl a sešel na snídani. U stolu seděla jen violetta. Vzal jsem si toast a lenivě ho namazal. Neměl jsem náladu nějak jíst, proto jsem ho dojedl a vypil kávu. Odnesl jsem svůj talíř a potichu přišel k piánu. Ležela tam něká písnička, asi violetty. Zavolal jsem ji a zeptal se jí, co je to za píseň.
-E...jmenuje se Podemos-vysvětlila a já si četl text. Bylo mi jasné, že ji nenapsala ona, ale leon.
-Bylo by nevhod ji zahrát?-zeptal jsem se jí a ona se usmála.
-pokud chceš, ale je tu jedna podmínka-nechápavě jsem se na ni podíval. Ten její úsměv mi ale napovídal, že z toho nic dobrého nebude.-je to duet...budeš zpívat s angie- jasně..to mě mohlo napadnout, ale i tak jsem souhlasně kývl a ona zavolala angie.S ní přišel i ramallo.
-angie...zaspívej si s tátou-škemrala violetta. Angie se usmála.
-jakou píseň?-zeptala se.
-podemos-angie se zarazila, ale i tak kývla.
-dobře-stála vedle mě a violetta odskákala k ramallovy. O něčem se bavili a já si vzpomněl na slib. Začal jsem hrát...ten text byl.....
-No soy ave para volar,
Y en un cuadro no se pintar
No soy poeta escultor.
Tan solo soy lo que soy.-začal jsem zpívat do očí angie
-Las estrellas no se leer,
Y la luna no bajare.
No soy el cielo, ni el sol...
Tan solo soy.-zaspívala a nepřestala se na mě dívat
-Pero hay cosas que si sé,
Ven aquí y te mostraré.
En tu ojos puedo ver...
Lo puedes lograr, prueba imaginar.
Podemos pintar, colores al alma,
Podemos gritar yeah
Podemos volar, sin tener alas...
Ser la letra en mi canción,
Y tallarme en tu voz.-zpívali jsme společně a mě napadlo "proč musí láska bolet"
-No soy el sol que se pone en el mar,
No se nada que este por pasar.
No soy un príncipe azul...
Tan solo soy.-pokračoval jsem sám
-Pero hay cosas que si sé,
Ven aquí y te mostraré.
En tu ojos puedo ver...
Lo puedes lograr, (lo puedes lograr...)
Prueba imaginar.
Podemos pintar, colores al alma,
Podemos gritar yeah
Podemos volar, sin tener alas...
Ser la letra en mi canción...
No es el destino,
Ni la suerte que vino por mi.
Lo imaginamos...
Y la magia te trajo hasta aquí...
Podemos pintar, colores al alma,
Podemos gritar yeah
Podemos volar, si tener alas...
Ser la letra en mi canción...
Podemos pintar, colores al alma,
Podemos gritar yeah
Podemos volar, si tener alas...
Ser la letra en mi canción...
y tallarme en tu voz.-Dokončili jsme a angie upustila slzu. Usmál jsem se a vstal od piána. Políbil jsem ji a hladil po tváři. Když jsem se od ní odtáhl, uviděl jsem na její tváři úsměv. Ramallo stál s otevřenou pusou a violetta natáhla ruku. Kolega neochotně podal violettě peníze a šel do kuchyně. Najednou někdo zazvonil. Přišel jsem ke dveřím a otevřel. Stál v nich simpatický muž.
-zdravím, jmenuji se Jacob, Jacob Weer-podal mi ruku a usmál se.(a teď prosím ovace a jak to říká ludmila: "vnitřní ovace, divadlo...ne,ne. Stadion!")
-Germán Castillo, rád vás poznávám, ale proč jste přišel?
-ah tak..přišel jsem od policie. Jsem tady kvůli smrti Angeliky Saramego.-najednou jsem se vytrhl z radosti a vrátil se do reality.
-pojďte dál pane Weere-jacob vešel do domu já ho zavedl do kabinetu.
-Pokud dovolíte, rád bych mluvil i s paní Carrarovou, máte na ni kontakt? Mohli bychom si domluvit společné datum a...-nenechal jsem ho dál mluvit.
-angeles bydlí tady se mnou. Pokud chcete, přivedu ji-Jacob se usmál a souhlasně kývl. Vyšel jsem z kabinetu a poslal za jacobem olgu. Potom jsem šel do obýváku, kde seděla angie a povídala si s violettou. Poklepal jsem jí na záda a ona se otočila. Když se mi podívaka do očí, nemohl jsem nic říct. Violetta se začala smát a angie vstala a zamávala mi před obličejem.
-eeh.... potřebuju...s tebou..mluvit-řekl jsem nakonec.
-ano?-zeptala se a usmívala se.
-v kabinetě-violka ze divně zatvářila
-copak vio-zeptal jsem se jí
-niiic...jen že jestli ji chceš požádat o ruku, tvůj pokoj se na to hodí lépe-protočil jsem oči a vzal angue za ruku. Vešli jsme do kabinetu, kde jacob pil kávu a četl nějaké papíry. Když uviděl angie, vstal, usmál se a podal jí ruku. Angie ji pevně stískla.
-Jacob Weer, rád vás poznávám
-Angeles Carrarová, potěšení na mé straně-naznačil jsem angie, aby se posadila. Usmála se a poslechla.
-mám žárlit?-zeptal jsem se jí a ona se zasmála
-Klid pane Castillo, jsem ženatý a má žena je těhotná-řekl klidně Jacob.
-ty přece žárlit nemusíš-řekla mi a já se usmál.
-můžu vědět, proč jsem tady?-zeptala se.
-no...pan Weer přišel ohledně smrti angeliky-angie se nadechla a úsměv jí zmizel. Kývla a Jacob nás po chvíli zavalil deseti tisíci papíry. Nakonec jsem podepsal poslední smlouvu a podal ji angie, která seděla na druhé straně stolu.
-dala by jsi ty papíry do čtvrtého šuplíku?-angie je vzala a otevřela čtvrtý šuplík, vytáhla z něj bílý papír. Istatbí tam dala, ale na tento papír se dívala.
-děje se něco angie?-zepral jsem se jí a ona položila papír textem dolů na stůl.
-to až později..-usmála ae a dívala se na mě
-víš že ti to tam sluší?-zeptal jsem se jí a ona se usmála
-víš že se mi tu líbí?-odpověděla a Jacob se zasmál
-co se děje pane Weere?-zeptal jsem se ho
-vy dva jste pár?-zeptal se a usmíval se.
-ne-odpověděl jsem a podíval se na angie-možná někdy...-řekl jsem jí a ona pokrčila rameny.
-už budu muset jít-řekl Jacob a my se s ním rozloučili. On odešel a angie ke mě obrátila bílý papír. Bylo na něm to srdce. Srdce, které jsem nakreslil jí.
-vysvětlíš?-zeptala se
-e....
********************************
A je to tady! Konečně... Jacob se vrátil a už má i obličej. To bylo nekonečné hledání na Google :D. Nakonec jsme obě ukázaly na něj a bylo to jasné.
Co nás čeká v dalším díle? Nevíte? Tak to je chyba :D....
Anglia x Lena
Žádné komentáře:
Okomentovat