-co ti zase rozkázal?
-něco, co neudělám, ale bojím se o tebe
-neříkej mi že chtěl...-řekl znechuceně
-bohužel, ale nepříjdu-přiznala jsem
-jdu za ním já. Ten člověk není normální!
-ne! Nedělej to!-vykřikla jsem histericky
-miluješ ho, že?-řekl trochu s bolestí v hlase
-ne...nevidíš co dělá?
-tak čeho se tak bojíš?
-není to jasné? -odtáhla jsem se od něj
-ne. Nechápu proč se tak bojíš! Navíc nepůjdu sám. Půjde se mnou policie.
-i přes to...
-nic ti neudělá-řekl a přiblížil se
-mě nejde o to,že by se něco stalo mě!-proč jsem mu to řekla?
-pokud nejde o pabla ani o tebe tak o koho?-byl netrpělivý
-o tebe. Jde mi o tebe. Nechápeš to? Mám o tebe strach! Bojím se o to, že ti ublíží a nebo hůř...-skoro jsem křičela, zlámal se mi hlas. Podíval se mi do očí a pootevřel ůsta. Nic z nich nevyšlo jen se usmál.
-o mě?-zeptal se nakonec
-a o koho jiného?
-a o pabla ne?
-ne, nechápu co s ním pořád máš
-ubližuje ti
-a ty mi pomáháš
-protože...-odmlčel se-mi na tobě moc záleží a chci jen tvé štěstí
-germáne...-položil mi prst na ůsta a sladce se usmál. Objal mě a políbil na líci.
-angie...já...už musím jít. Slib mi, že pokud se mi cokoli stane,nebudeš si to dávat za vinu a postaráš se o violettu. Slib mi to...
-proč to děláš...víš o tom, že tě poslechnu...já...slibuji ti to
Objal mě a odešel. Proč jsem ho nechala odejít? Pablo ho zabije a já... netuším co se mnou bude. Uslyšela jsem ťukání a krok. Violetta.. ...musela přijít.
-co se děje angie...-sedla si vedle mě.
-když ti na někom, kdo je pořád při tobě a vždy ví co udělat a říct záleží...-odmlčela jsem se-a pak mu slíbíš něco co nechceš dopustit...a bojíš se o jeho život...
-angie. Nechápu o čem mluvíš. Vysvětlíš mi to všechno?
-ani já sama to moc nechápu..
-tak se pokus!-trvala na svém
-no..pablo on..mě vydírá a..
-cože!?-vykřikla
-už to tak bude..musím být...jeho přítelkyně nebo.. -zlomil se mi hlas při myšlence na germána. Via mě objala.
-angie...co udělá pokud odmítneš...co je tak důležitého
-řekl že oblíží...-snažila jsem se uklidnit-někomu na kom..mi moc záleží a..nedokázala bych...bez něj žít...
-angie...ty...ty jsi... zamilovaná -řekla překvapeným tónem
-ne..to..co povídáš!?
-ale ano! Proč by jsi jinak byla s pablem? Protože nechceš aby se tomu někomu něco stalo! Ty ho miluješ!-poslední větu mi řekla přímo do očí
-to je hloupost...i kdyby jsi měla pravdu tak by náš vztah neměl šanci
-angie...o kom mluvíš. Kdo je ta osoba..
-to není důležité..podstatné je to.. co se před chvílí stalo
-co se stalo.angie...řekni něco
-vio..pablo po mě chtěl něco nechutného a vím, že víš o čem mluvím.. ale ten někdo přišel za mnou, dozvěděl se to a..musela jsem mu něco slíbit... teď je asi u Pabla a netuším co udělá..
-a ten někdo...co jsi mu slíbila..
-pokud se mu něco stane, nesmím si to dávat za vinu
-ale to je pěkný slib no ne?
-nechápeš to..?vio pokud se mu něco stane...já to .. nepřežiju ale ta..dohoda pokračuje..ale to ti nemůžu říct
-angie tak počkat...řekni o koho jde. Komu jsi dala ten slib?
-ten někdo je...e...to není důležité..
-mhm..-chtěla něco říct ale můj telefon ji přerušil. Číslo bylo neznámé. Zvedla jsem
-ano?
-dobrý den, je u telefonu angeles carrara?
-ano, děje se něco?
-no..jak to říct.. e...pablo galindo byl předvolán před soud. Podle jistého pana Castilla vás vydíral a dost ohyzdným způsobem..pan castillo je ale...
-neříkejte že zemřel
-ne, je jen postřelen. Je v v nemocnici v Buenos Aires. Adresa je závalova ulice 3693. Na recepci vám oznámí víc. Pokud by se cokoli změnilo budeme vás informovat. Zatím pěkný zbytek dne.
-dobře..e..děkuji nashledanou...-ukončila jsem hovor a sedla si na lavičku. Obličej jsem položla do dlaní.
-angie! Co se stalo?
-vio, už neutajím o koho jde. Postřelil ho. Pablo ho postřelil a teď je v nemocnici!
-ale koho postřelil?
-vio, řeknu ti to zítra. Já e.. musím teď něco udělat. Omluv mě
Pokývala hlavou. Rychle jsem utíkala do domu a v kuchyni jsem potkala ramalla.
-ramallo!
-ano, co se stalo,klid
-musíte mi pomoct. Odvezl by jste mě do nemocnice v centru?
-samozdřejmě, ale co se stalo?
-povím vá to cestou
Vzal klíče a nastoupili jsme.
-slibte mi, že to nikomu neřeknete
-slibuji
-dobře, germána postřelil pablo galindo. Vydíral mě a germán on..tam šel a..pablo ho prostě střelil
-ale ne... angie, mohu mít otázku?
-ano,určitě..
-co cítíte k panu germánovy?
-sama nevím ramallo. Nemůžu bez něj žít on..je pořád při mě... ten..sladký ůsměv já..e..to řekla ?
-už to tak bude.. a..e..jste si vědoma že ho..
-neříkejte to..sama ještě netuším co se děje a už mohl zemřít
-ale pokud se cítíte zmatená,nic se neděje to je ůplně normální...
-bojím se o něj
-také bych se bál...
-o olgu?
-cože? Jak vás to napadlo?
-viděli jsme vás v parku
-e...kdo ještě?
-jen germán
-prosím..neříkejte o tom nikomu
-máte mé slovo
Zastavili jsme před nemocnicí. Když jsmepřišli na recepci, oznámili nám číslo pokoje 302. Vešli jsme do pokoje, kde bylo jen jedno lůžko, na kterém ležel švagr. Potichu jsem k němu přišla. Sedla jsem si na židli vedle postele a pohladila ho po líci. Otevřel oči a sladce se usmál.
-už jsem zemřel?-zeptal se
-jak tě to mohlo napadnout?
-protože vidím neskutečně krásného anděla
-ale já nejsem anděl, a ty nejsi mrtvý
Ramallo se zachichtal a germán se podíval jeho směrem
-asi máš pravdu..je tady ramallo..ten se tvé kráse nevyrovná..-cítila jsem jak mi zrudla tvář. Germán se usmál a sedl si.poklepal na místo vedle sebe. Sedla jsem si a usmála se na něj. Políbil mě na líci a já ho objala.
-co se stalo..-řekla jsem s bolestí v hlase. Pustila jsem o a on se na mě podíval. Otočil se a odhrnul košili. Měl ránu, která byla zašitá v oblasti páteře.
-ten chlap mi otvřel a čekal evidentně tebe. Po chvíli na mě začal řvát. Nesáhl jsem na něj. Nedotknul jsem se ho. Pak vytáhl pistol a střelil. V tu chvíli přišla policie a mě odvezli sem. Už ti neublíží..-chytil mě pevně za dlaně a stískl je.
-proč jsi to udělal. Kdyby tě zabil tak..
-tak? Život by šel dál
-jak to můžeš říct?
-kdyby jsi zemřela, už bych to po druhé nedokázal vydržet..
-a kdyby jsi zemřel ty? Myslí si snad, že bych bez tebe přežila? Ne, Po chvíli bych byla tam, kde ty.
-proč by jsi...proč by jsi to dělala?
-na nikom mi nikdy tak nezáleželo. Proto...
-myslím,že k tomu činu by nás oba vedla jedna věc. Nebudu to říkat..-pokývala jsem hlavou. Naklonil se ke mě. Byl už blízko ,ale vešla sestřička. Odtáhl se a podíval se na ni.
-pane castillo? Můžete hned odejít
-na recepci oznámím, že jsem odešel,děkuji
-nashledanou-odešla
Germán se šel převléct a já si opřela hlavu o zeď. Ramallo mi poklepal na zádech
-děje se něco?
-všechno je špatně
-a co je špatně?
-viděl jste to ne? Kdyby nepřišla ta sestra tak..
-takových šancí ještě bude
-o to nejde
-tak o co jde?
-ramallo, mě to nevadilo. Něco mě táhlo k němu prostě něco...nevím..
-láska angeles..jen láska
-ta nešťastná ramallo
-kdo ví..-v tu chvíli se vrátil germán. Vzal si své věci a vyšli jsme. Po cestě domů jsme probírali
Vešli jsme pozdě večer do domu a olga se zatvářila velmi divně. Odvedla si ramalla a my zůstali sami. Germán mě nečekaně objal vpase, ale hned pustil a protočil oči.
-GERMI!-zařvala jade
-a tohle snášíš jak?
-kupodivu ji pošlu ke kadeřnici
-Aby nepřišla s vyholenou hlavou-propukli jsme v záchvat smíchu a v tu chvíli přišla Jade.
-co je tady k smíchu?
-e..e..to..není důležité, co se stalo Jade?
-co by se stalo? Nic. Chci jen, aby jsi si jel vyzkoušet ten oblek na svatbu. -germán zbledl. Nevím co se stalo. Ve vnitř mě něco zmáčklo. Germán má snoubenku.
-e..k té svatbě..no Jade..já nemůžu. Nemůžu se s tebou oženit to.. já e.. nemiluju tě. Ale nemusíš odcházet hned. Vím, že ani nevíš kam by jsi šla a..
-cože?!
-uklidni se Jade..mám tě rád ale ke vztahu je potřeba láska- řekl poslední slovo směrem ke mě, ale Jade si toho nevšimla.
-zítra tady nebudu germáne.
-máš kam jít?
-samozdřejmě-hodilu mu prsten a odešla. Germán se sehl a vzal ho. Byl rozbitý. Pokrčil rameny a dal ho do kspsy.
-jsi v pořádku?
-musel jsem jí říct pravdu
-když o tom tak mluvíme.. co jsi tím naznačoval?
-já? Nic...-řekl ironickým tónem
-HALÓ... tati! Angie! Pomůžete mi dolů?
Vyběhli jsme k vii nahoru. Germán vzal viu na ruce a já jí vzala berle.(
-angie? Co ten tvůj dobrý přítel? Je v pořádku?-germán se na mě podíval s pohledem "rozumím" a obdařil mě sladkým ůsměvem
-tak se ho zeptej-řekla jsem a pohladila švagra po ruce
-chceš říct že táta...ty...pablo..aha! Už tomu rozumím. Tati! Tebe postřelili?
-to nic není vio...bude to dobré,věř mi
-angie! Dnes večer jako každý jiný zase u mě ano?
-budu tam
-a pak příjdeš ke mě!-řekl švagr
Obě jsme se na něj zaraženě podívaly
-no..přece potřebuji pomoct s převlečením a vyměněním obvazu.
-aha.. ale..e.. to.. pročpak neřekneš olgítě?
Všichni vybuchli smíchem ze švagrova výrazu. Chytil mě za bradu a nadzvedl mi obličej tak, abych mu viděla do očí. Přiblížil svou tvář k mojí, což mě vyděsilo.Nechal ji kousek o
od mé. Měla jsem velkou chuť ho políbit. Všechno na něm bylo dokonalé. Ty oči, ta tvář anděla...
-prosím..příjdeš?
Pokývala jsem hlavou.
-červenáš se! -vykřikl dětinsky švagr. Vspoměla jsem si na jednu věc. Přitáhla jsem ho ke mě za kravatu a políbila na líci. Během chvilky byl rudý jako jahoda.
-no tati..-řekla posměšně via-tady se ná někdo-nenechali jsme ji domluvit
-hej! Přemýšlej nad tím, co říkáš!-vyhrkla jsem
-no jo...jsi jako tvoje teta když byla malá! Ale ty na sebe alespoň neshazuješ vánoční stromečky!
Při té vspomínce jsem si sedla na gauč. Germán odvyprávěl celý příběh své dceři.
Vybuchli smíchem.
-no dobře, jsem nešikovná, to všichni ví!
-ale...angie, byla to legrace...
-já to chápu! Ale..už je dost pozdě no ne?
-m..tati, odneseš mě? Promluvíme si s angie a...málem bych zapoměla...za chvíli příjde fran a camila.
-no dobře. Zítra je přeci neděle..
V tu chvíli se ozval zvonek. Šli jsme ke dveřím a oba jsme v jednu chvíli otevřeli dveře. Germán nepustil mou ruku a já se mu dívala do očí. Najednou mi srdce změnilo tempo. Se sladkým ůsměvem se přiblížil.
-e..e..nechci rušit..ale..e..je tu..e..via?-řekla zaraženě franceska. Odkočili jsme od sebe.
-dobrý večer camilo-vyhrkl germán
-vážně? Nepamatuješ si jména kamarádek? Ahoj fran, pojď do vnitř.
-ahoj angie, dobrý večer pane castillo. -vešla do domu a šla k violettě do pokoje. Podívala jsem se na švagra.
-jsi hrozně sladký když se červenáš-vyšeptala jsem
-tak sladký jako ty?-řekl stejně tiše a objal mě v pase. Najednou jsme slyšeli kroky. Pustil mě a já udělala krok do zadu. Zrovna sešla Jade. Držela v rukou kufry.
-odcházím. Ale já se pomstím...-řekla a opustila dům. Švagr se na mě s ůsměvem podíval a znovu objal. Dala jsem mu ruce na krk. Nechybělo moc a naše rty by se potkali. Do místnosti vešel ramallo. Zakryl si ůsta a já jsem pustila germána a odstoupila.
-tohle už není možné-řekl švagr a usmál se
-půjdu k vii-řekla jsem a odešla.
Zaklepala jsem a po tichém "prosím" jsem vešla. Via se usmála a poklepala na postel. Sedla jsem si a podívala jsem se na její výraz. Po chvilce přišla fran.
-angie?-zeptala se via
-ano?
-no.. jak to tam dole dopadlo s tátou?
-co?
-ale no taak angie!-ozvala se fran-via si vychutnávala pohled na Jade, která odcházela a vy dva jste..a my odešly
-e....-najednou se mi udělalo divně-no.. nic se nestalo protože přišel ramallo..když narážíš na toto téma..jak se ti vede s chlapci?
-hrozně-hlasitě zamručela a hodila si na hlavu polštář
- to je to tak zlé?
-víc než myslíš-ozvala se fran
-jak to?- zeptala jsem se francesky
-no..-po chvíli přišel do pokoje švagr ale něco se stalo, protože přes bolest nemohl mluvit. Chytil se za místo, kde měl stehy. Vytočila jsem oči a sundala mu košili. Až teď jsem si všimla jak má kránsné tělo. Sundala jsem mu obvaz a podívala se na ránu. Nenávidím krev. Měl skřížené dva stehy. Z hluboka jsem se nadechla a rozmotala je. Pak jen vydechl.
-angie mi zachránila tátu...no...to je nečekané-dodala se záchvatem smíchu.
-máš představu jaké bylo vtrhnout do bytu toho ředitele, nedotknou t se ho a nechat se postřelit? Tohle nebylo tak hrozné ale bolelo to!
-a co bolelo nejvíc?-zeptala se ho se zájmem dcera-no chápeš..tohle nebo to postřelení
-mezi těmito dvěma věcmi bolela víc teď ta nehoda ale nejvíc bolel fakt že bych mohl přijít o angie-řekl klidně-e..já to řekl na hlas?
-HA! Řekl!-vykřikla via
-ve vzduchu nám zůstalo mnoho otázek-křikla fran
-vážně?-zeptala jsem se švagra
-nejvážněji-usmál se a chtěl mě políbit, ale foukla jsem mu do obličeje
-i ty jedna..-zasmál se
-a teď k těm otázkám!-začala fran- jaký ředitel? Co se tady děje..tedy co se děje mezi angie a panem castillem a ee..proč jdou z kuchyně ty okřiky?
-ředitel vaší školy ten..leblo..e..jak se jmenuje..-skočila jsem mu do řeči-pablo-pokračoval-aha,pablo..no a nic se neděje a okřiky?-vyšel z pokoje a pak jsme slyšeli jeden velký okřik a pak nic. Švagr se vrátil vysmátý. -olga spálila toasty a když mě viděla bez košile tak vykřikla a poslala mě se obléct. Kdo ví, co si teď myslí-podíval se na mě.
-ale ne..já tě vážně zabiju..neumíš se olbéct?!-řekla jsem mu
-m..ale nezabiješ. Nejsi toho schopná! Pak by jsi plakala. A ne, maminka mě to nenaučila.
-tak zavolej tatínkovy, třeba tě to naučí
-no nevím..sedl si a oblékal se.
-pablo?! On.. co se mu stalo?
-sedí-řekl klidně švagr
-ale..
-prosím..nemluvte o tom. Neví o tom nikdo. Prosím dokud soud nevydá konečné rozhodnutí tak dělejte,že nic nevíte.
-dobře slibujeme-řekly obě. Rozločila jsem se a šla se umýt. Když jsem byla hotová, šla jsem do švagrova pokoje otevřel mi s nádherným ůsměvem. Vešla jsem a on mi podal nový obvaz. Sundala jsem mu košili a starý obvaz. Dala jsem mu nový a usmála se na něj. Dělalo se mi trochu divně, protože stál přede mnou jen v obvazu a spodním prádle, ale přece to nebylo poprvé, kdy jsem ho tak viděla. Teď jsem měla pocit,že mi vyskočí srdce. Objal mě v pase a dlaň mi nechal na líci. Pomalu přibližoval své rty k mým. Ve chvíli, kdy byl už moc blízko, jsem zavřela oči a jednu dlaň mu položila na krk a druhou jsem mu nechala ve vlasech. Pak nastala ta chvíle, kdy se potkaly naše rty. Ty polibky byly jiné,než všechny ostatní dohromady. Vášnivě mě líbal a já mu polibky oplácela. Opřel mě o stěnu. Kousnul mě do rtu a pak na mě přitlačil. Nepoddala jsem se mu. Rozhodně ne tak rychle. Přesunul rty na můj krk. Nechápu jak to se mnou dělal. Najednou je pomalu sunul nahoru po krku. Opřel si čelo o mé a díval se mi hluboko do očí.
-chceš mě, touží po mě a nedokážeš beze mě žít. Popři to. Nedokážeš to, vidím ti to v očích.
-Nepopřu to. Nebudu to nikdy popírat chápeš? Bez tebe je všechno zbytečné. Svět nemá barvu...ale sám dobře víš,že nemůžeme být spolu
-tak nemluv-pak mě dychtivě políbil. Povolila jsem asi jen na vteřinu a toho využil. Přitiskl se do mě silněji a vjel dlaňmy pod mé triko. Zaryl mi nehty do zad a to všechno mě donutilo tiše vykřiknout. Jeho reakce byla nečekaná. Přirazil mě do rámu postele a strhnul ze mě tričko. "Něco" nás svalilo na postel. Germán přenesl rty na můj hrudník. Můj dech byl nekontrolovatelně rychlý a chvílemi mi uniklo vykřknutí. Drápala jsem mu kůži. Pak přenesl rty níž na břicho. Stále níž až se zastavil u sukně. Chtěl se jí zbavit ale v tom jsem mu naznačila aby přestal. Lehl si na mě a začal líbat.
-už...je čas...skončit..-řekla jsem mezi polibky
-ale tohle ti říká rozum. Tvé srdce a všechno ostatní ti říká že chceš víc. Že po mě toužíš a chceš víc než nejvíc. Chceš tolik, kolik ani nejde. Cítím to. Jistým způsobem cítím tvé pocity.
-víš to. Máš...pravdu ale.. nejde to..je na to..moc brzo..a...nebylo by to..zodpovědné.-vydusila jsem
-máš pravdu...-vydechl a naposled mě zmohl silným polibkem a vyjekl. Zachichtala jsem se a natáhla se pro horní kus pyžama. Oblékla jsem se a když jsem chtěla odejít, cítila jsem odpor z jeho strany. Potáhl mě k sobě.
-dostanu polibek na dobrou noc? -zeptal se sladce a nevinně. Naklonila jsem se k němu a někdo otevřel dveře. Švagr mě do sebe přimáčkl a políbil. Když mě pustil, podívala jsem se do dveří stála tam franceska a violetta s otevřenou pusou.
-e...no..e...co..e...se...děje?-zeptala jsem se vyděšeně
-nooo...ono...to..nám se zdál zlý sen a..
-pojďte sem-poklepala jsem na postel a ony poslušně sedly. Objali jsme se a germán se přidal. Po chvíli jsme všichni čtyři usnuli.
************************************
Vou....tak máte tu 3díl.. za komentář budeme vděční
†Anglia
Žádné komentáře:
Okomentovat