VAROVÁNÍ!: SLABŠÍ POVAHY NEČÍST A OSTATNÍM VŘELE DOPORUČUJI SI NAJÍT TELEFONÍ ČÍSLO NEJBLIŽŠÍHO PSYCHOLOGA!
Napsáno podle opravdových událostí
Germán
Další sluneční den. Otevřel jsem oči a rychle vyskočil z postele. Oblékl jsem se a sešel na snídani. Moje dcera a její teta o něčem živě diskutovaly a ramallo se jako vždy hádal s olgou. Normální ráno v tomto domě. Posadil jsem se na své místo a tiše posnídal.
-vio, angie...-obě utichly a podívaly se na mě-..co by jste řekly na výlet...třeba na pláž.
-a může i Michael?-angie se zasmála nad otázkou violetty.
-samozdřejmě
-tak v tom případě nikam nejedu...počkat...co že jsi řekl?-angie se dusila smíchem a já se zasmál
-michael může s námi-violeta vyvalila oči a objala mě. Pohladil jsem ji po zádech a odešel od snídaně. Zbalil jsem si a šel do kabinetu. S ramallem jsme pracovali, ale jako vždy naše práce skončila u téma "angeles" a nakonec jsem odešel. Chvíli jsem počkal na dívky a michaela a společně jsme nasedli do auta.
Po pár minutách jsme se dostali na dálnici. V rádiu zrovna hrála otravná hudba, kterou moje švagrová ochotně vypnula.
-až tam budeme, doufám, že budete všichni plavat-ozval se bratr.
-určitě...-mruknul jsem a na chvíli se otočil na angie. Usmála se na mě-POZOR!-zařvala violetta a já uviděl autobus plní lidí v plamenech a valící se přímo na nás. Nešlo dělat nic jiného než brzdit. Pokud zatáhnu ruční brzdu, skončíme na střeše. Najednou mi bylo všechno vzdálené. Život mi probleskl před očima. Už bylo jasné, že nedokážu zabránit srážce. Na vše jsem měl jen pár vteřin.
-angie miluju tě-řekl jsem jí jistě a ještě víc přišlápl brzdu. Vše bylo stracené a moje švagrová se ke mě nahla a políbila mě. Dlouze a vášnivě. Oba jsme věděli, že je to naposled. Neodtáhla se ode mě a pak se to stalo. Srážka s autobusem. Vyletěli jsme z auta a angie byla na štěstí jen v bezvědomí. Položil jsem ji a utíkal k vraku auta. Bolest se rozrývala po mém těle a v rukou jsem měl i pár střepů. Všude okolo mě ležely kusy těl a krev barvila širé okolí. Autobus s sebou srazil ještě pár vozidel, ale jejich posádka neměla sebemenší šanci na přežití. Violetta seděla nehybně v autě a všude po ní tekla krev. Vyrazil jsem dveře od vraku a začal ji odepínat. Pás se zasekl a mě nezbývalo nic jiného, než ji vymotat a vytáhnout. Nešlo mi to. Potřásl jsem s bratrem.
-michaeli..pomoc mi. Otočil jsem ho k sobě a uviděl jeho rozmačkané tělo a obličej. Zamrazilo mě, ale žáru pořád přibývalo a železná konstrukce auta pálila. Vymotal jsem ji a ona otevřela oči.
-utíkej!-zařval jsem a vyhodil ji z auta. Najednou jsem se nemohl hnout a ohlušující rána se ozvala všude okolo. Těžký nádech a let vzduchem spolu s kusy železa a lidských těl byl doprovázen žalostným pláčem. Prudce a bolestně jsem dopadl na tvrdý asvalt. Slzy neměly tu sílu se kutálet a tělo nemělo potřebu se hýbat. Bolest a křeč...to jediné jsem cítil. Na neštěstí se mi nepodařilo upadnout do komatu, nebo bezvědomí. Viděl jsem všude okolo oheň, krev, části lidských těl a zoufalý křik a pláč, jenž drásal moje uši. Každým nadechnutím jsem se cítil víc vyčerpaný a každým vydechnutím víc mrtvý. Okolo mě někdo proběhl a já cítil, že je něco v nepořádku. Otočil jsem se na druhou stranu a viděl to. Polovina autobusu byla pár metrů ode mě a nejen to. Také lidská těla. Spíš to, co z nich zbylo. Jedno, nebo více těl bylo jako kaše politá krví všude po stěně cestovního autobusu a dálnici. Najednou mi začalo silně vibrovat v hlavě a nakonec zvuk zmizel. Nahradilo ho slabé pískání a rozmlžený obraz. Snažil jsem se o pohyb, ale ještě víc mě všechno bolelo. Potom se mi zatočil obraz...a nastala temnota.
Slabé bílé světlo přerušilo nekonečnou tmu a vmísilo se s ní. Jsem mrtvý? Copak si zasloužím do nebe? A potom se to stalo. Bolest po celém těle a nekonečná úzkost. Otevřel jsem oči. Bílá místnost s dřevěným interiérem a já připojen na přístrojích. Strhnul jsem si dýchací masku a posadil se. Kde to jsem? Co se k sakru děje? Proč tu jsem? A vůbec...kdo jsem? Vešel ke mě vysoký muž v bílém plášti.
-kdo jste-řekl jsem chraptivě, ale vyděšeně
-Jmenuji se John Wolfgan a jsem váš lékař pane castillo.
-kde jsem a co se mi stalo. Jak se jmenuju co...
-Amnézie-přerušil mě. To je ztráta paměti.. jen tohle ne. Vzdechl jsem a prudce se svalil na postel. Najednou mě doktor začal prohledávat a já se snažil si jen něco vybavit. A v tu chvíli jsem viděl celou nehodu znovu. Přístroj výstražně pípal a doktor něco říkal a třásl se mnou.
-jste v pořádku!?-spíš křičel než se ptal.
-ta nehoda.....-víc nebylo třeba a doktor mi dal nějaké léky. Zapil jsem je a pokrčil obočí.
-kde jsou ty dívky-nejistě se na mě podíval-řeknu to znovu. V tom autě se mnou jeli tři osoby. Muž zemřel, ale kde jsou ty dívky!-zuřil jsem.
-uklidněte se. Violetta castillová je vaše dcera. Leží na pokoji číslo 57. Angeles Carrarová byla propuštěna. Každý den sem chodí.-najednou někdo vešel. Byla tam ta překrásná blondýnka. Něco mě k ní táhlo a ona ze mě nespouštěla zrak.
-nechám vás-ozval se doktor-ale slečno carrarová..pan castillo má amnézii-oznámil a odešel. Angeles přišla ke mě a posadila se na kraj postele. Do jedné ruky vzala mou dlaň a druhou ji hladila. Usmál jsem se a zadíval se do jejích zelených očí.
-nevíš kdo jsem?-její překrásný hlas byl spojený se zmučeným tónem. Posadil jsem se a volnou dlan jí položil na obličej.
-ale brzo si vzpomenu. Na někoho tak krásného nejde zapomenout-usmál jsem se a její tvář se zbarvila do červena-jsi angeles...že?
-ano, ale všichni mi říkají angie..
-angie...kdo pro mě jsi..doufám, že řekneš přítelkyně-angie se zarazila a ustaraně se zatvářila
-ne..jsem tvoje švagrová-zlomilo se mi srdce. Ta slova mnou projely jako jehly.
-já mám ženu?-vše začalo být zmatené
-maria zemřela před 12 lety-moje žena je mrtvá...mám projevit smutek?
-aha...ale pamatuju si jen tu nehodu a pokud si to moje fantazie nevymyslela, tak jsme se-položila mi ruku na ústa.
-Ano, pamatuješ si dokonale, ale o tom se nemluví-nadzvedl jsem obočí a zmateně přivřel oko.
-jak chceš...povídej mi o mě-angie mi dlouhé hodiny vyprávěla o mém životě a místy jsem si dokázal vzpomenout. Po čase se začalo stmívat a angeles usnula. Přikryl a objal jsem ji v pase. Zavřel jsem oči a přemýšlel. Nic o sobě nevím a přitom je to jako mít všechny vzpomínky na dosah. Jen pod velkým černým závojem mlhy. Není to stejné, jako když něco zapomene a snažíte se vzpomenout. Tohle bylo mnohem horší...ani nevím, kdy jsem usnul
Otevřel jsem oči. Nemohl jsem za žádnou cenu usnout. Nespočetkrát mě v noci pronásledovala moje nejhorší vzpomínka. Otočil jsem se k spící švagrové. Co by se stalo, kdybych ji políbil? To nezjistím, dokud to nezkusím. Přiblížil jsem se k ní a nervózně se zastavil pár minimetrů od jejíh rtů. Podíval jsem se jí do očí, které se otevřely. Chvíli se na mě zvláštně dívala, ale už po chvíli její dokonalá dlaň hladila mou tvář a její ruka lehce ležela na mých zádech. Dychtivý dech mně nepřestal pronásledovat a už po chvíli se naše rty potkaly ve vášnivém polibku. V ten okamžik mi došlo, kdo je to angie. Vzpomněl jsem si. Pootevřenými rty jsem jezdil po jejím krku a místy po sobě nechal červené stopy. Chtěl jsem tuto chvíli udělat věčnou, ale někdo vešel do mého pokoje. Vyráběl jsem právě modřinu na jejím krku, ale rychle se odtáhl. Ve dveřích stál doktor a nějaká tmavovlasá dívka. Nemohla mít víc než 17- let. Přišla ke mě s otevřenou pusou
-tati!? No páni-zasmála se a angie se zakoktala a skoro byla fialová. Klidně jsem objal angie a podíval se na vyjevenou dívku. Ty oči...maria. ne...violetta. A ramallo...olga...postupně jsem si vzpomněl. Ale i po pár měsících jsem uvažoval, zda mi něco důležitého neuniklo.....snad ne.
Konec příběhu se ještě nestal. Vše, až na poslední část se opravdu stalo. Bohužel, nepamatuju si dost podstatné věci, ale díky všem v mém životě se mi daří vzpomenout. Speciální dík patří (..) ona vždy říkala, že až skončíme na psychyatrii, chce se mnou být v pokoji :-D Ta osoba mi moc pomohla a za to jí chci poděkovat. Díky moc za čtení, anglia.
******************************
Co víc? Nic! Anglia má svůj. ComeBack xD
Anglia x Lena
Ps: poděkujte leně, smazala drastické scény a pod..
Žádné komentáře:
Okomentovat